|
aktualne.cz, 29. 3. 2011, autor: Kamil Fila 80 dopisů: Tak dlouho se čekalo, až konečně nějaký český film bude jiný než ostatní. Až se konečně zbaví otravné nutnosti být za každou cenu vnějškově dramatický nebo zábavný. Až někdo konečně natočí film, který bude osobní. Nejen na půl nebo v detailech, ale úplně. A zároveň to nebude sebelítostivé a narcistně chcípácké dílko o tom, jak duši umělce nikdo nerozumí. 80 dopisů celovečerně debutujícího Václava Kadrnky (1973) je v porevoluční české kinematografii zjevením. Vydupal si ho ze země za minimální peníze, bez pomoci grantové komise, která ho absurdně několikrát odmítla s tím, že „projekt je příliš umělecký". Ano, jaká hrůza. Ve filmu je minimum dialogů a minimum hraných rolí, takřka v něm není hudba a nejsou v něm velké emocionální scény. Vypráví jen o jednom dni za normalizace, kdy odhodlaná matka chodí po úřadech vyřizovat žádosti o „povolení k vystěhování" za manželem, který emigroval do Anglie. Nechtěně však s sebou musí tahat i syna, který ten den nejde školy, protože se cítí divně. Příběh autobiograficky vychází z Kadrnkových vzpomínek na dětství a ve zvuku mimo obraz jsou čteny autentické dopisy. Z postav jsou často zabírány jen nohy a ruce. Když jsou vidět tváře, příliš se na sebe nedívají, lidé spolu takřka nemluví. Pohybuje se to na samé hranici realismu a přijatelnosti, ale přesně se tím vykresluje atmosféra normalizace a fungování neosobního byrokratického aparátu. Tíživou atmosféru jakési všudypřítomné šikany a nesvobody navozují kompozice, v nichž chybí nebe nebo typicky živé barvy. Barevné spektrum ale není jen fádně šedivé; spíše vše odpovídá nahnědlému umakartu či pošlapanému linoleu. Jakákoli výraznější barva pak plátno rozsvítí a přináší kýženou úlevu. Kdo by také řekl, že se dá prožít silná katarze pouze při pohledu na starou fotografii, kde se při přiblížení rozpijí tváře do pouhých bodů? Jak málo někdy stačí. Nepřidávat, ubírat na výrazu. Osekat kámen, až se z něj vyloupne socha. Nepoužívat herce, ale „modely", do nichž teprve díky rámování a střihu vejde význam. V Kadrnkově stylu můžeme najít mnoho inspirace u dávných mistrů spirituálních filmů i současných realistických festivalových filmů. Občas se tu debutantsky zaškobrtne, ale spíše překvapí, jak silně a koncentrovaně onu dobu dovede evokovat. Zásadní je, že se Kadrnka nepokusil o žádné retro ani aktualizovaný pohled na minulost. Jeho počin vypadá, jako by přímo vznikl v osmdesátých letech. A přitom nám je jasné, že tehdy by vzniknout nemohl. Budu se ale muset v hodnocení držet trochu zpátky, protože si zjevně do díla promítám svoje dětství v 80. letech na Moravě. Zkušenost danou smyslovými detaily mám s autorem až příliš podobnou. (80 %) Respekt 12/2011, Musí se riskovat, autor: Jan Gregor …štěstí měl Kadrnka na výběr hlavních představitelů. Známou cembalistku Zuzanu Lapčíkovou objevil na koncertě na festivalu dětských filmů ve Zlíně. Oslovil ji a přesvědčil výtahem z maminčiných dopisů. Lapčíkovou jako vystudovanou etnoložku kromě příběhu zlákalo ke spolupráci téma emigrace inteligence, která se nemusí vztahovat jen ke komunistické éře. Utváří totiž mentalitu českého národa už od pradávna. Představitel malého Václava, Martina Pavluše, pak Kadrnka hledal v okruhu známých Lapčíkové, aby na sebe oba naturščici byli trochu zvyklí. Věděl, že nechce lovit mezi herci. Ze dvou důvodů. Nepotřeboval ve filmu nacvičené herecké manýry: „ Profesionální herečka by se do postavy chtěla vciťovat, ale tohle není film psychologický, kde je potřeba metodické hraní. Nechtěl jsem, aby se herec za svou roli skrýval, ale naopak, aby vystoupilo něco, co s postavou souzní a u Zuzky tomu tak bylo.“ Navíc herce, často zaháčkované v nejrůznějších seriálech , by režisér těžko sháněl na čtyřicet dnů natáčení za prakticky nulový honorář. …
|