Zuzana Lapcikova

Lidová tradice a jazz v románském podzemí [ Dr.Lubomir Doruzka ]

Zuzana Lapčíková znovu objevila možnosti folkloru [ Ivan Poledňák ]

Zuzana Lapčíková aneb Zázraky [ Milan Uhde ]

George Mráz - Morava [ Joe Grossman ]

George Mráz - Morava [ John Henry ]

George Mráz - Morava [ Miloš Latislav ]

George Mráz - Morava [ www.jazzitude.com ]

George Mráz - Morava [ Shaun Dale ]

"Znamenitý" Český jazz v Londýně [ Jiří Chrást ]

Zbojnická nota Zuzany Lapčíkové [ Helena Honcoopová ]

Klavír a cimbál, dialog jazzu a folklóru [ Radmila Hrdinová ]

Zuzana Lapčíková, Josef Fečo- Černobílá [ Jan Sobotka ]

„Černobílá“ Zuzana Lapčíková [ Kateřina Šebelová ]

Balady jsou klasikou, folklórem i jazzem [ Karla Hofmannová ]

I přes moderní pojetí nezapřou Balady lidové kořeny [ Simona Polcarová ]

Když ženská vezme osud do svých rukou [ Český rozhlas on-line ]

Balady jako hudebně-taneční drama[ Iveta Macková ]

Brněnský taneční projekt Balady...... [ Karla Hofmannová ]

V Baladách ožívají nadčasové lidské emoce [ Vladimír Čech ]

Lidová tradice a jazz v románském podzemí

Spolupráci zpěvačky a cymbalistky Zuzany Lapčíkové s triem Emila Viklického už známe z CD, ale spojení s Georgem Mrazem, česko-americkým jazzovym basistou světové pověsti, ji v romanském sklepení pražského hradu dodalo nový rozměr.

Kontrabas s dokonalou tónovou kvalitou i barvou ve všech rejstřících se stal dalším [ a občas i téměř vedoucím ] hlasem tohoto čtyřstranného rozhovoru. Nejen díky ojedinělé virtuozní technice, ale především pro muzikálnost a cítění, které hladce překonávalo přechody mezi folklornějšími a "jazzovějšími polohami.

Jejich spojení může přinášet i jisté riziko, ale dokáží-li všichni partneři splynout tak jako v písničce "Ej, hora, hora" těsně před koncem, může být dojem skutečně jedinečný. Zvuková kombinace cymbálu s klavírem ve Viklického osobité stylizaci a s lidsky dýchajícím basem dosáhla právě tady jednoho z vzácných vrcholů.

V přídavku přesvědčilo duetní spojení Zuzanina hlasu jen s kontrabasem George Mraze. Setkají-li se skutečně osobnosti, těžko rozhodnout, od které byste chtěl slyšet víc.

Dr.Lubomir Doruzka

Zuzana Lapčíková znovu objevila možnosti folkloru

Jednoduché a jednoznačné nebyly a nejsou osudy českého a moravského hudebního folkloru. V dobách romantizujícího vlastenectví v něm byla viděna kvintesence našeho národního ducha a tvořivosti, byl proklamován jako nutné východisko umělé tvorby a deformován ve všelijakých lidových projevech.

Folklór jako protilék

V prvních letech komunistické totality sloužil jako protilék, ocital se časem v jakémsi stínu nezájmu později doznal zvláštní aktualizace v rámci folkového hnutí a dnes snad získává novou šanci v celosvětovém zájmu o etnickou hudbu. Jestliže dříve u nás převládal ochranářský a až přespříliš pietní vztah k našemu folklóru, dva naposled jmenované trendy ukazují, že se můžeme stát východiskem nové živé hudby, místem, kde se setkává odkaz minulosti s cítěním a tvůrčím vkladem dnešních lidí. Nedávno vydané CD Moravské písně milostné je nádhernou ukázkou plodnosti tohoto přístupu. Možná, že Zuzana Lapčíková, autorka a hlavní aktérka projektu, není ještě opravdovým pojmem na naší hudební scéně, ale pak to není její chyba - vina je spíše v přetrvávající nedůvěře v dnešní umělecké možnosti folklóru a jeho využití. Při svém mládí toho ovšem Lapčíková stihla už hodně: konzervatorní studium hry na cimbál, univerzitní studium muzikologie a etnografie, ceněné folklórní nahrávky, koncerty a snímky s jazzmanem Emilem Viklickým [ ty prokázali nečekané možnosti syntézy moravské lidové hudby a soudobého jazzu ], četná vystoupení doma i ve vzdáleném zahraničí.

Samozřejmost, autentičnost, improvizace

Čím tedy j album Moravská milostná poezie? Lapčíková hudebně znalecky, ale i psychologicky jasnozřivě vybrala a sestavila řetězec necelé dvacítky klenotů lidové tvořivosti, o jejichž krajově typologickém východisku i obsahovém charakteru [ jde tu o písně lyrické, epické, taneční ] vypovídá název CD samý. Postarala se též [ zčásti spolu s Růžičkou a hlavě Viklickým, jednou je dokonce využit Janáček ] o citlivé, adekvátní a zároveň velmi originální úpravy, obklopila se různorodým týmem spoluhráčů, sahajícím od folklórních muzikantů až po Viklického sofistikované jazzmany, tedy týmem sdružujícím amatéry i profesionály, týmem hudebníků z autentického folklórního prostředí i hudebníků, kteří se dokáží "přiladit" a přitom se jako tvůrčí individuality neztratit. Výsledek je strhující právě v dojmu naprosté samozřejmosti projevu i jeho folklórní autenticity, kterou improvizační vklady jazzových hudebníků nenarušují ale naopak podtrhují. Fascinující v šíři škály výrazových prostředků je pak hra na cimbál Zuzana Lapčíkové a hlavně její vokální projev, nesený čistým, křehkým, ale výrazným hlasem a dokonalým frázováním - čistá syntéza samozřejmosti lidového muzikantství a poučného nadhledu, nikde ani stopa vyumělkovanosti, snahy o efekt. V soudobé až nadprodukci hudebních nosičů všeho druhu je těžké upoutat pozornost. Ten, kdo ji nevěnuje tomuto titulu, však přijde o hodně….

Ivan Poledňák

Zuzana Lapčíková aneb Zázraky

Jacques prévert báseň Jak dělat podobiznu ptáka. Pod rouškou návodu k jednání vložil do ní své pojetí zázraku tvorby. Je třeba proň všechno připravit, ale ani zdaleka není jisté, zda k němu dojde. Teprve tehdy, až se stane skutečností, smí se jeho tvůrce podepsat. Vzpomněl jsem si na tu báseň, když jsem v pátek 21. ledna večer sledoval na ČT 2 zpěvačku, cimbalistku, etnoložku a muzikoložku Zuzanu Lapčíkovou. Vystoupila se svým souborem Včelaran z Bílovic u Uherského hradiště, s triem Emila Viklického, s Petrem Růžičkou a dalšími členy Pražské komorní filharmonie. Pořad se jmenoval Mezi proudy. Režisér Chudoba usiloval o intimní atmosféru, třebaže lo o veřejný koncert. Především se však o ni zasloužili účinkující v čele s Lapčíkovou. Lapčíková jako by zpívala sama za sebe a pro sebe. Její osobní prožitek je předpoklad, aby se s ní o něj mohli dělit i diváci a aby se folklorní texty pro ně staly živými jako zázrak v Prévertvě básni. Její osobní prožitek prodchl i podání moderní skladby dvacátého století, která po janáčkovsku použila folklór jako scénu pro moderní drama lásky a vraždy páchané z absolutní touhy mít, Napsal je Milan Kundera před téměř půlstoletím a já jsem měl radost, že nejsem sám, kdo po léta nosil v sobě vědomí jeho básnické hodnoty. Současně a osobně cítí všichni spolupracovníci Lapčíkové. Jako její spřízněná duše působil nejsilněji Emil Viklický se svým klavírním podílem na koncertu, muž známý jako skvělý jazzman, který nyní podle vlastních slov pohlíží na svůj muzikantský a skladatelský úkol z širšího a hlubšího hlediska než ze zorného úhlu jazzové poetiky. K prévertovskému výměru pole vhodného pro zázrak bych snad připojil vnitřní téma, jehož nositelkou je Lapčíková beze vši pochybnosti. Má svůj svět, je svá, a může si tedy dovolit sáhnout po všech hudebních prostředcích, o jaké si její téma řekne. Ví po čapkpvsku, že muzikant hledá nikoli tóny považované za krásné, nýbrž tóny přesné. Proč však tuto úvahu, předurčenou spíš pro speciální rubriku, předkládám v rámci zamyšlení nad člověkem a médii? protože smysl veřejnoprávního vysílání spatřuji zejména v příležitostech, které poskytuje osobnostem typu Lapčíkové, schopným prostředkovat kulturu jako živý proces, jako něco, co vzniká dnes a na čem se podílíme, třebas v postavení diváků a posluchačů. Dokud si to veřejnoprávní média nevezmou lépe k srdci, dokud budou spíš ozvučovat a zrcadlit, co se líbí, a co tudíž rádo sahá po ověřených, tj. mrtvých slovech, budou se míjet se svým hlavním kulturním posláním, i kdyby se napohled tvářily vůči obecenstvu sebevstřícněji.

Milan Uhde [ Týdeník Rozhlas ]

George Mráz - Morava
Milestone [ www.fantasyjazz.com ]

I když je toto album vydáno pod jménem George Mráze, nahrávky patří spíše pianistovi/aranžéru Emilu Viklickému a zpěvačce/cimbalistce Zuzaně Lapčíkové. Písně jsou inspirovány moravskou lidovou hudbou. Přesto má hudba rozhodný jazzový nádech díky Viklického vynikajícím aranžmá a solidní rytmické sekci Mráze a bubeníka Billyho Harta. Lapčíková má nádherný, poněkud tklivý hlas, který by jistě skvěle zněl v tradičnějším pojetí této hudby. Zde ji doprovází citlivé jazzové trio, a funguje to. Trochu mi to připomíná projekt Johna Taylora a Normy Winstone Azimuth, řekněme s Miroslavem Vitoušem doprovázejícím Kennyho Wheelera. Viklický je zručný pianista v celé škále materiálu od citlivých balad po rychlý swing, i když průměrné tempo skladeb se zdá být někde mezi středním a středně pomalým. Občasné použití Kapříkové cimbálu dodává známému zvukovému světu zvláštní a zajímavý nádech. Žádné skutečné avantgardní prvky zde nenajdeme, ale kombinace jednotlivých složek vytváří neobvyklé a velmi příjemné CD.

Joe Grossman [ www.fantasyjazz.com ]

George Mráz - Morava

Další jedinečnou hudební směsí lidové hudby a jazzu je toto vzrušující CD od jazzového kontrabasového virtuóza George Mráze. Jeho otec pocházel z Moravy a Mráz zde trávil čas jako dítě, přičemž vstřebával písně a hudební tradice. Na tomto albu syntetizuje slova, hudbu a emoce moravské kultury se svým klasickým školením a jazzovým kontrabasovým mistrovstvím. Všechno začalo před několika lety při návštěvě Prahy, kdy slyšel recitál moravských písní zpěvačky Lapčíkové a pianisty Viklického. Ti se dohodli z Mrázem na spolupráci - výběru písní a jejich přearanžování pro jazzový ansámbl s basou a bicími. Bez ohledu na to, co jsem uvedl v předchozí recenzi, nejsou tyto písně vůbec snadné a jejich aranžování zavedlo hudebníky do oblastí, o které se v minulosti pokoušeli velikáni jako Janáček či Bartók. Některé z názvů mohou naznačit jejich lyrický obsah: Aspen Leaf, Gray Pigeon, Up in a Fir Tree, The Sun Goes Down. Booklet obsahuje kompletní texty. Sivý sokol byly oblíbená píseň Mrázova otce a závěrečná Jurenko, Jurenko je variací Mrázova křestního jména. Pokud máte rádi bulharský ženský sbor Marty Sebastien, tohle podmanivé CD se vám bude určitě líbit.

John Henry

George Mráz - Morava

Nestává se moc často, aby muzikantům z České republiky vyšla deska u velké světové gramofirmy, distribuované takřka po celém světě. Dokonce i mezi těmi, kteří žijí už dlouhá léta na západ od českých hranic, takových najdete jen několik. Emil Viklický se Zuzanou Lapčíkovou svou fúzí moravského folklóru s jazzem, zachycenou především na albech Prší déšť [ 1994 ] a Moravské písně milostné [ 1999, obě na značce Lotos ], zaujali tisíce posluchačů v Čechách a na Moravě. A také píseckého rodáka Geroge [ tedy Jiřího ] Mráze, jednoho z nejvytíženějších jazzových kontrabasistů světa, který Čechy opustil v roce 1966. Jako školák totiž trávil každé léto na Moravě u rodičů svého otce, takže byl s folklórem tohoto kraje důvěrně obeznámen. Z jeho strany vzešel návrh na natočení společného alba s Lapčíkovou a Viklickým, on také navrhl jako bubeníka svého častého amerického spoluhráče, fenomenálního Billyho Harta. CD Morava vyšlo pod Mrázovým jménem letos na jaře u labelu Milestone, který vlastní jedna z největších a nejprestižnějších jazzových značek Fantasy. Nejen o vzniku nahrávky, která sklidila mimořádně příznivé recenze ve světovém tisku, jsme postupně mluvili s Emilem Viklickým a Zuzanou Lapčíkovou, pár slov k desce poslal mailem i Jiří Mráz.

Emil Viklický se narodil v roce 1948 v Olomouci, tamtéž vystudoval matematiku na přírodovědné fakultě Plackého univerzity. Během sedmdesátých let se stal jedním z nejuznávanějších pianistů evropského jazzu a stihl také studium na proslulé Berklee College Of Music v Bostonu – tam se mimochodem seznámil s kytaristou Billem Frisellem, který s ním poté natočil v Praze jedno a půl alba [ Okno a Dveře, původně Supraphon 1980 a 1985, reedice Bonton 1997 ]. S moravským folklórem si Viklický začal už na svém prvním sólovém albu V Holomóci městě [ Supraphon 1978 ] a témata či adaptace lidových písní najdete v jeho tvorbě čím dál častěji. Náš rozhovor rozhovor vznikl den úpřed Emilovým odletem do New Yorku, kde hrál na Summer Jazz Festivalu Nyack v triu s basistou Cameronem Brownem a bubeníkem Billem Goodwinem, tedy opět hráči světového kalibru. V létě mu vyšlo také sólové klavírní CD Live In Rudolfinum [ P&J Music ], sposustu dalších věcí se o něm můžete dovědět na adrese www.viklicky.com.

Kdy začala tvá spolupráce s Jiřím Pavlicou a Zuzanou Lapčíkovou?

S Jurou jsem hrál ještě za komunismu a někdy v devadesátém nebo devadesátém prvním Jura přivedl Zuzanku. Na tom bylo sympatické, že jsme měli jak zpěvačku, tak cymbálistku naráz. Zuzka byla v mnoha ohledech výrazně ohebnější, než její předchůdci, velice brzy jsem vycítil, že dokáže rychle nasávat muziku té naší oblasti a že ji to dokonce baví, což na tom bylo nejpodstatnější.

Takže vaše spolupráce byla nejdřív koncertní a pak došlo na desky?

V podstatě jsme první koncert se Zukou hráli, aniž bychom zkoušeli a myslím, že to vůbec nebylo špatný. Někdy to tak chodí, je to jako když hodíš neplavce do vody a řekneš mu plav. Když jsme pak dělali projekty jako Prší déšť, na to jsme se samozřejmě připravovali.

Tehdy šlo o spojení tvého tria s částí Hradišťanu?

Ty si asi nepamatuješ desku Za horama, za lesama, kde je moje trio, Jura Pavlica a taky Iva Bittová. Byla dělaná takovým zvláštním způsobem: triová nahrávka asi deseti lidovkama inspirovaných věcí vznikla jako přebytek z alba Homage To Joan Miró, které jsme natočili v roce 1986 - můj kvartet a Tallichovo smyčcové kvarteto. Až za tři roky jsme k tomu playbackem nahráli Juru Pavlicu a kluky z Hradišťanu. Pak jsem se jednou někde sešel s Ivou Bittovou, odjeli jsme do studia a za půl hodiny jsme udělali epilog desky, kde hrajeme jen my dva. Na tom je komické, že jsme to dělali ve frekvenci Jirky Stivína, který nám tu půlhodinu velkomyslně půjčil. Cédéčko Za horama, za lesama vydal Supraphon v nákladu 4000 kusů a ty se brzy prodaly, o reedici zatím nikdo neuvažuje, pokud vím. Po dalších spolčných albech Prší déšť a Moravské písně milostné si Jura vzal takzvanou uměleckou dovolenou, takže teď hrajeme trio plus Zuzka. Takhle jsme byli v Londýně, odtamtud máme skvělou kritiku z Londýnských The TIMES od obávaného kritika Chrise Parkera, v Bruselu a jinde. V pražské Viole nás jednou slyšel Jirka Mráz a povídál: "Prosímtě, to se mi strašně líbí, to bych chtěl natočit v New Yorku v červnu 2000". Já jsem si říkal no dobře, třeba vypil o něco víc piv, než měl, ale opravdu to vypadalo, že není okouzlen lahodným českým nápojem, ale že ho asi ta muzika skutečně přitahuje. Slovo dalo slovo, pan producent Todd Barkan nám poslal letenky a tak jsme se Zuzkou odletěli do New Yorku. Tam bylo 40 stupňů, Zuzanka si nosila tašku se svetrem a džínama - venku byla v šatičkách, ale když jsme vlezli do slavnýho Current Sounds v Soho, do podzemí, tam je Steinway a je tam 15 stupňů, aby se nerozladil. Já jsem už z Prahy urazil Barkana, protože jsem mu před odjezdem poslal e-mail, že jsem zvyklej, když je piano dobře naladěný. A on mi poslal zdvořilou, vlídnou odpověď, kde se ptal, jestli mi bude stačit, když mi piano bude ladit pán, kterej ladí v Carnegie Hall. Tak jsem řek, že to stačit bude. Nicméně můžu říct, že i když tenhle pán naladil koncertní Steinway skvěle, takovej machr jako Ivan Sokol to není.

Inu, nemusejí být v Americe vždycky nejlepší. S Billym Hartem jste se potkali až ve studiu?

Jo. To bylo strašně milý, Billy a Zuzana seděli vedle sebe v kójich a Zuzka z toho měla úplně husí kůži. Říkala, že hraní s ním je takovej tah, že to snad ani není pravda. Samozřejmě všechny věci jsme napřed několikrát zkusili, Billy si hledal způsob doprovodu, protože ty naše moravské věci neznal. Některé skladby úplně rytmicky změnil. Když srovnáš třeba Ej hora, hora jak je natočená na Moravských písních milostných s novou verzí, zjistíš, že Billy otočil původní doprovod do trochu agresivního osminkovýho hraní, což mi velmi vyhovovalo pro moje sólo. To jsou vzájemné impulsy. Billy se mě vždycky ptal, jakou mám představu, ale přece nebudu velikýmu Billymu Hartovi říkat, co má a co nemá hrát na buben. Takže jsme někdy udělali víc verzí, Billy si to poslechl a řekl ne, takhle se mi to nelíbí, já to udělám jinak. Celkově tam byla velmi příjemná atmosféra. Je to totiž přesně tak, jak řekl v jakémsi rozhovoru herec Karel Roden o své spolupráci s Robertem deNirem – v Americe, když herci společně pracují na filmu, tak se všichni navzájem velice povzbuzují a fandí si. To je asi takové americké krédo, které platí v různých oborech – ve filmu i při nahrávání hudby. Včetně zvukaře, tentokrát tedy zvukařky, protože s námi dělala slavná Katherine Miller, která byla velmi pozitivní a příjemná.

Jak jste vybírali materiál?

Když jsme se dohodli v prosinci 1999 s Jirkou, že desku uděláme, poslal jsem mu poštou jednak všecky naše dosavadní nahrávky a také věci, které zatím nejsou natočené. To bylo celkem asi 45 skladeb. Jirka chtěl ještě navíc, abych upravil některé Janáčkovy skladby, tak jsem vybral jsem tři klavírní věci a upravil je pro kontrabas, klavír a cymbál. Jednu z nich jsme dokonce natočili a měli jsme pocit, že je to jedna z nejlepších věcí, které jsme udělali. Toddu Barkanovi se ale zdála natolik odbíhající od koncepce desky, že ji na CD nakonec nezařadil. Možná má pravdu, já mu musím věřit, protože už vyprodukoval víc jak 350 jazzových desek.

Jaký byl jeho producentský přínos pro album?

Todd se do moravské melodické atmosféry nechal postupně vtahovat. Nechal nás dělat, co jsme chtěli, ale když cítil, že je třeba zasáhnout, tak to udělal. Když jsme točili zmíněnou Janáčkovu Vzpomínku neboli Recollection, viděl jsem, že proti tomu něco měl. Dělal si velice podrobné poznámky. Shodli jsme se pak na tom, že Recollection trochu vybočuje z koncepce téhle desky, protože to je spíš soudobá moderní muzika. Klasičtí puristé by z ní asi byli překvapeni, v první části jsme skladbu zahráli přesně tak, jak ji Janáček napsal a poté jsme na ni kolektivně improvizovali. Třeba je to začátek dalšího CD, kdo ví. Todd Barkan, coby zkušený profesionál, udržoval atmosféru ve studiu velice dobře. Myslím, že mu to šlo tentokrát celkem samo. Určitě už zažil sessiony, kde se věci zadrhnou, ale tady se nezadrhlo nic. Ono s Jirkou to ani jinak nejde a s Billym taky. V podstatě jsme celou desku udělali za den a půl. Od každé věci jsme natočili nejvýš 2-3 verze, ale někdy stačila jedna, protože Jirka byl tak spokojený se svým sólem, že už bylo zbytečné dělat další. Barkan citlivě udržoval náladu, aby neupadla - udělal přestávku, donesl jídlo, pití, cokoli. Jednou si Zuzanka na něco vzpomněla a říkala: "Jirko, já tady mám takovou krásnou písničku, Jurenko, Jurenko, to bych žádnýmu jinýmu Jiřímu nikdy nezazpívala, ale tobě to udělám". Moc jsem tu písničku neznal, Zuzka mi ji znovu zazpívala a já jsem se pokoušel rychle vymyslet vhodné harmonické spoje. Todd Barkan to slyšel a povídá: "To se mi strašně líbí, to chci, to tam bude!". Tak jsem to celé zharmonizoval, za mnou stál Barkanův japonský asistent a když jsem to dopsal, Japonec drapl načmáraný papír a utíkal pryč. Za dvě minuty to donesl rozxeroxované pro všechny a za další tři jsme to natočili. Barkan nahrál s Jirkou Mrázem asi 80 desek z těch svejch 350ti produkcí a vždycky prý obdivoval Jirkův obrovský melodický dar a pořád přemýšlel, odkud to ten George má. Po natáčení nám pak říkal: "Teď jsem konečně pochopil, odkud to má, teď už to vím."

Dá se nějak porovnat natáčení v Americe s tím, jak vznikají jazzové desky tady?

Natáčení je více méně stejné, protože člověk se musí soustředit především na svoje hraní. Pochopitelně v Americe, když točíš pro velkou světovou firmu s tím, že výsledek bude k dostání po celém světě, je tlak větší. Samotná mechanika natáčení je v podstatě dost podobná. Rozdíly budou asi v mixu, který se dělal celý týdenve studiích Fantasy v San Francisku. Ten jsme nechali na Barkanovi. V mixu asi bude ten zásadní rozdíl, proč jejich desky hrajou líp, než naše.

Podle čeho probíhal konečný výběr skladeb?

Jirka Mráz vybral asi 14 věcí z těch, které jsem mu poslal. Ve studiu jsme pak oproti původnímu plánu ještě něco změnili. Nejenom, že přibyla Jurenko, Jurenko, původně tam myslím nebyla ani Myjava a do Na košaté jedli jsme vložili takovou extrapolaci z Janáčka. To jsme udělali až na místě a je to krásný. To byly úžasný momenty, protože slyšíš, jak Jirka přechází z pizzicata na smyčec a není to playbackem. Dokonce i Todd Barkan byl překvapen a říkal: "Jak to může dělat, jak tohle dokáže?". To neumí moc basistů na světě.

Výchozí materiál existuje ve formě zpěvových melodií?

Buď jsem píseň našel v nějaké sbírce, kde je samozřejmě jenom záznam melodické linky, nebo mi písničku zazpívala Zuzana. Většinou jsem dopsal veškeré harmonie, předehry , dohry a kontrastní B části, a určil formu na kterou se bude improvizovat. Nejlépe je to poznat třeba v Myjavě nebo ve Slunéčko sa níží. Obě skladby mají kontrastní střední část, která s folklórem nemá nic společného. Výstižně o tom píše Béla Bartók ve své knize Essays, ze které cituje Doug Ramsey v bookletu, že totiž práce s folklórním motivem je jedním z nejtěžších úkolů, stejně těžkým, ne-li težším než napsání kompletní nové skladby. Ten folklórní motiv vlastně určí, co můžeš a co nemůžeš použít. Když si naše nahrávky poslechne nějaký folklórní fundamentalista, tak bude prskat, protože jsme velmi daleko od jeho představ, jak by se ta věc měla hrát. Tak daleko, že ji třeba ani nepozná.

Dá se vůbec říct, v jakých instrumentacích se tahle témata obvykle prováděla, pokud se hrála třeba někde na Moravě?

Asi nejspíš v nějakých těch olklórních, ale musím upřímně říct, že já jsem žádnou takovouhle kapelu nikdy neslyšel, takže nevím. Pravděpodobně asi nějaká cimbálka, ale na to by ses měl zeptat spíš Zuzky.

Zuzka nějakou z těch písniček se svou kapelou hraje živě?

Já nevím, to se jí musíš zeptat. Ale možný to je.

Ale ty s triem některé hraješ…
Já ano, zrovna zítra budu v Americe hrát aspoň pět věcí z téhle CD.

Při natáčení Moravy bylo dopředu jasné, že to bude deska na Mrázovo jméno?

Jirka má s Milestone smlouvu na tři desky a dvě už natočil, takže bylo dopředu jasné, že to bude deska Jirky Mráze. Ale všichni jsme uvedeni na titulní straně, jak je v Americe dobrým zvykem. Recenze, které zatím vyšly, jsou pro nás pro všechny neobyčejně příznivé - ať už to byl JAZZIZ, Schwann, L.A.Times, Jazz Podium nebo spousta dalších na internetu.

Vy jste s tímhle repertoárem odehráli dva koncerty s Laco Troppem na místě Billyho Harta. Dočkáme se někdy i provedení v sestavě z alba?

Já bych byl rád. Myslím, že k tomu může dojít, na něčem se domlouváme. Ale jak jsem pověrčivý, nechci mluvit o věcech, které se pečou. Nějaký projekt vyjde, nějaký nevyjde… Je možné, že na to dojde, když to bude někdo chtít, já nebudu říkat ne.

Zuzana Lapčíková je ročník 1968 a pochází ze Zlína. Od dětství tančila, zpívala a hrála na cymbál, který později studovala na brněnské konzervatoři. Profesionálně vystupovat začala s folklórním souborem Včelaran [ značný je její podíl na albu Balada o Veruně, Bonton 1991] a poté se, jak už víme, dostala přes Hradišťan ke spolupráci s Emilem Viklickým. Ten hraje kromě CD Morava i na jejím dalším novém albu Uspávanky [ Multisonic, s houslistou Petrem Růžičkou ] a také jí byl za svědka na svatbě, kterou měla jen den po našem rozhovoru. Tak ještě dodatečně: Blahopřejeme!

Emil mluvil o tom, že pro vás bylo hodně silným zážitkem hraní s Billym Hartem.

Hodně, samozřejmě. My jsme měli nahrávací kóje vedle sebe a byli jsme sobě fyzicky nejblíž. Je to možná i prvek etnicity, že ten člověk na bicí opravdu hraje. Je to výraz hravosti - hrát a hrát si. Některé jazyky pro něj mají víc termínů, v češtině je to prostě hrát, ale u Billyho je to samozřejmě ta hravost. Pro něho je jakýkoliv nový podnět burcující právě k hravosti a on si s ním pohrává natolik, že vstoupí do děje coby velká. Nevím, jak bych to řekla, jeho muzikantská invence - nemyslím jenom rytmická - je obrovská, takže on vnímá atmosféru skladby, vnímá momentální naladění a přemýšlí nad tím. A třeba řekne: "Tak tuhle verzi uděláme ještě úplně jinak", protože naráz, jakmile se dostane do té atmosféry, posune to ve výrazu třeba někam úplně jinam. Bylo to strašně zajímavé - cymbál můžeme pojímat jako nástroj strunný, ale taky jako nástroj bicí a pro mě je obrovská zkušenost, že on vlastně dokáže hrát na bicí víceméně melodicky.

Vy jste některé ze skladeb, které jste společně natočili, už dříve hrála s jazzovou rytmikou, konkrétně s triem Emila Viklického.

Hráváme s Lacem Troppem. To je taky taková zvláštní věc, on je legenda československého jazzu a z jeho hry je opravdu cítit temperament a jeho založení. Je po tatínkovi Maďar, ohnivý, a v té muzice je to strašně cítit. Je to taky velká radost s ním hrát a je obdivuhodné, že u něho věk nehraje naprosto žádnou roli, pořád na svůj nástroj cvičí, pořád roste, což je fascinující. Každý je úplně jiný, Billy Hart patří ke světové jazzové špičce, takže já jsem si vedle něj připadala taková maličká a na zkušené. Ale je to pro mne v obou případech velká zkušenost.

Ty moravské písničky se asi původně většinou hrály bez zvýrazněného rytmu.

No, někdy, ale v našem repertoáru je to vlastně tak, že žádná věc, ať je to třeba zlomek nápěvu, nebo píseň, ve které vycházíme z textu, žádná ta věc nezůstává stejná. Ona se vždycky vyvíjí a protože s Emilem už hrajeme asi od devadesátého třetího roku, ta podoba před několika lety a teď může být úplně jiná. To nás samozřejmě taky baví, že ten repertoár neustrne a pořád se někam vyvíjí, takže tady na té "mrázovské" desce, jak já jí říkám, je nějaká podoba a když si to zahrajeme v komorní sestavě nebo jen v duu, bude to zas vypadat malinko jinak, podle momentální nálady a situace. Žádná ta verze nebude nikdy stejná. Možná s Jirkou, když jsme je pak hráli živě, zůstaly podobné, ale je to dáno konstelací lidí, kteří to spolu hráli.

Chtěl bych se dostat k tomu, jaký rozdíl v náladě nebo vyznění cítíte při hraní bez bicí soupravy oproti provedení s rytmikou.

Samozřejmě je to malinko jiné. Pro mě je ta zkušenost hraní s jazzovou rytmikou velkým školením, protože oni reflektují všechny muzikantské zákonitosti a ty party zahrají s naprostým přehledem. Celé to natáčení byla jedna mírná agonie. My jsme ve čtvrtek přiletěli v půlnoci newyorského času, tedy v sedm hodin našeho, v pátek jsme naladili, tedy já jsem naladila cymbál, který se tři měsíce předtím rozlaďoval na ambasádě ve Washingtonu, vyfotili jsme se v jednom studiu na Manhattanu a pak jsme chvilku nepatrně zkoušeli. V sobotu a v neděli jsme vždycky dopoledne seděli v Central parku, ještě za mnou přijela kamarádka se sestrou, které žijí v Americe, takže jsme měli trochu odpočinek, a odpoledne, trochu i do večera, jsme natáčeli. V pondělí přes den jsme nakoupili někde dole v Soho několik dárků svým bližním a odpoledne jsme odletěli. Bylo to velice úderné, americké, měla jsem pocit, že to bylo všechno hodně zhuštěné, odehrálo se toho za kratinkou dobu strašně moc. Pro mě bylo úžasné, pozorovat ty lidi při práci ve studiu, protože jsem tady byla zaměstnaná pět let v rozhlase a tam to fungovalo jinak. Producent byl celou dobu přítomen, a když jsem poprvé přišla do studia, zjistila jsem, že mistr zvuku je žena, což byla pro mě novinka. Emil viděl, že jsem zbledla, asi to na mě bylo moc poznat, protože povídá: "Zuzanko, klid, to je Katherine Miller, ona to umí". Tím mě trochu uklidnil, byla velká pravda, že to uměla. Pak tam byla Jirkova žena Lisa, která nám vytvářela úžasné zázemí, vždycky nám přinesla něco dobrého a tak, takže pro mě to bylo na jednu stranu velmi příjemné a na druhou stranu velká zkušenost. Natáčeli jsme nejdřív jenom trio, vlastně celou sobotu, a jen na chvíli v neděli přijel Billy Hart, který byl pro změnu někde v Evropě. Nijak jsme neurčovali, kolik věcí bude s kompletní rytmikou, nechávali jsme tomu trochu volný průběh a to je opravdu možné jenom v jazzovém prostředí. V každém případě Jirka hraje na basu úžasně a já jsem byla znovu omráčena jeho přístupem k nástroji. On je poměrně drobný člověk a přitom dokáže svůj nástroj nepředstavitelně ovládnout, u takových muzikantů je nástroj vlastně součást těla, jako nějaká další končetina. Jak jsem měla ten časový posun a nemohla jsem spát, vymyslela jsem ze soboty na neděli písničku Jurenko, Jurenko, že bych ji Jirkovi ráda věnovala. Tak jsem to začla hrát a zpívat, Emil to hnedka začal chytat, vyrobili jsme nějaký part... U jazzmanů je úžasné, že oni nejen že zahrají ten part, to je běžné v jakékoli hudební praxi, ale oni ho okamžitě pochopí. Pochopí strašně moc souvislostí naráz, takže když to čtou, je jim úplně jasné, co je to za tvar. Když jsme byli s Emilem v New Yorku v šestadevadesátém, vzal mě na zkoušku jednoho jazzového orchestru, který provozuje tamní ochranná organizace, něco jako naše OSA. Bylo tam něco přes dvacet muzikantů, hodně velké zastoupení žen a hráli skladby mladých muzikantů. Tam jsem poznala, že číst velmi těžké party co do metra, střídání těžkých nepravidelných rytmů, party opravdu po instrumentální stránce velmi vypjaté, je pro jazzmany v těhle rovinách naprosto běžné a bezproblémové. Tehdy jsem si uvědomila, že něco podobného asi jinde neuvidím. To se potvrzuje v každém mém setkání s jakýmkoli takovým muzikantem, pro ně není potíž cokoliv zahrát, pro ně je to velká radost. Je krásné se k něčemu podobnému dopracovat.

V jaké nástrojové sestavě se obvykle na Moravě hrály lidové písně, pokud to lze vůbec zjistit?

Abych řekla pravdu, velice matně bych si dokázala představit tak u pěti procent z nich, jaká sestava je kdy mohla hrát. On je to možná předsudek v dnešním pojetí moravského folklóru a potažmo folklóru ve střední Evropě, že ty sestavy vypadaly tak nebo onak. Fungovala naprosto jistě běžná praxe, že se sešli muzikanti takoví, jací právě momentálně byli, na co uměli hrát a co měli po ruce, nebo co si byli schopni vyrobit. Některé z těch písní jsou podle mého názoru co do funkce jednoznačně z přírody, takže je velmi málo pravděpodobné, že třeba kromě píšťaly by se dal venku najít ještě nějaký nástroj, pokud tudy momentálně nešel nějaký muzikant. Naše pojetí těch písní je vokální i instrumentální a to nám nabízí možnost, dělat si s instrumentální stránkou co chceme, i když prvotní funkce těch nápěvů byla možná malinko jiná. My jsme třeba s Emilem zjistili, že na nás působí podobné nápěvy nebo věci, které si vyberu, velmi podobně. Jsou to starobylé principy, které se na Moravě ještě dochovaly v naprostých solitérech až doteďka, a když přijdeme na takovou věc, zjišťujeme, že to má pro nás nějaký původ, v nějakých styčných bodech nás to velice silně osloví. Takže ten výběr je opravdu velice individuální a záleží samozřejmě na vkusu.

Lze nějak zjistit stáří těch písní, nebo spíš dobu jejich zachycení v nějaké podobě?

To lze, samozřejmě. Fond moravských sbírek lidových písní je dodneška nevyčerpaný, dá se říct i nevyčerpatelný, protože pokud k nim bude člověk přistupovat tvůrčím způsobem, nedá se to vlastně nikdy opotřebovat. Nejstarší sbírky pocházejí z první poloviny 19. století, především Sušilova. Takové obrozenecké hnutí, které vyvolalo vlnu zápisů a intenzivních sběrů, vrcholí ve třech Bartošových sbírkách a potom především ve spolupráci s Janáčkem, to už je konec století. Toto je nějaké jádro, fond, který už dneska můžeme považovat za pramen. Pak existuje spousta sběrů, které nikdy nikde nevyšly a jsou uložené třeba v Akademii věd. Mohou být i mladšího data, vznikly třeba po druhé světové válce nebo v šedesátých letech, ale zjistíte, že to jsou písně nesmírně starobylé a vypovídají o velice starých jevech. Kdy byly fixované, to může být různé a nesvědčí to jednoznačně o stáří písně. Já mám trošku takovou bolest, že ten folklór, možná na rozdíl od ostatních folklóristů, nevnímám časově jakoby horizontálně, jako jednu vrstvu. Samozřejmě se dá předpokládat, že se ty vrstvy po nějaké době uzavřely a hudební vkus se posunul někam jinam, taky nástrojové sestavy se obměnily a vyšlo z toho něco jiného, ale pro mě je směrodatné, že folklór existoval spíš vertikálně. Na jedné straně byl ten samoobslužný v běžném životě, při příležitostech jako narození, svatba, láska, smrt a tyto věci a pak tu byl zřejmě vždycky folklór na “ukazování“. A to s největší pravděpodobností v každé době - zajděme třeba do Antiky, jak tehdy bavili davy. Z tohoto pohledu je hrozně těžké až nemožné časové zařazení, protože když se snažíte vidět v nějaké kontinuitě, ten čas vlastně zmizí.

V textech těch písní se mluví vlastně stále o tom samém a já z nich cítím poselství určitých hodnot a vnitřní čistoty.

Co se týká textů, je to na jednu stranu hodně individuální, v každém případě to někdy někdo musel ze svého pocitu zazpívat jako první. Buďto se vyzpíval z radosti, nebo z bolesti a smutku a potom to třeba někdo další přijal. Já v kolektivní tvorbu v tomhle případě moc nevěřím. Ty texty v naprosté většině opravdu o něčem vypovídají a je úplně jedno, jestli jsou tak staré, že bychom je mohli považovat spíš za produkt minulého století. Pořád reflektují určitý filozofický náhled nebo světonázor a třeba ho v sobě i skrytě obsahují, nějak se tam objeví.

Mně z celého alba v hlavě nejvíce uvízla Myjava.

Tenhle geniální nápěv z Kopanic, o kterém jsem teď psala jednu studii do diplomové práce, to je zajímavý útvar, protože na Slovácku se velice málokdy najde fráze, která by byla nepravidelná. A v Myjavě - my jsme si ji teda trochu srovnali, ale tam je použitý nápěv, který má ve frázi deset dob, což je úžasné - těm lidem vůbec nešlo o to, jestli to bude na dvě nebo na čtyři, oni se naprosto podřídili textu. Ta věc mě celkem oslovila o a na Kopanicích na ni existuje obrovské množství textů, které se na na ten nápěv vždycky naroubovaly. Mám pocit, jakoby ti lidé vždycky uvažovali už v tom verši, je to básnická záležitost, jim to naskakovalo v té vázané řeči. Myslím, že se mi povedlo vybrat docela krásný text, je to slovenská kollárovská klasika z Národných spievanek, opravdu obrozenecká záležitost a myslím, že se to pěkně spojilo.

Myjava je jméno města?

To je město na západním Slovensku. Ten pocit té hranice - dnes je to všechno ještě intenzivnější, ale ta přirozená hudební hranice je zcela určitě řeka Morava. Všechno, co je za Moravou, tak mně se vždycky jazzmani smějou, že jedu do Asie. Ostatně mají pravdu a na Myjavu je to z hranic snad deset kilometrů, takže to je kousek, i když je to už na východní straně.

Folklór včetně toho moravského se poslední dobou dostává k lidem různými cestami, třeba prostřednictvím lidí jako Vlasta Redl nebo Čechomor. Jak to na vás působí?

Ta masivní vlna, které teď říkají etnomuzika, na mě silně působí z jednoho důvodu. Když je to teda to etno, jak ho vnímám, ta postava muzikanta nebo zpěváka je naprosto nedůležitá a ustupuje do pozadí ve prospěch toho, co nese. To je základní věc té etnomuziky, že v sobě nese obrovskou kontinuitu čehosi, co se člověk jen tak nenaučí, nespadne to z nebe nebo to neroste na stromě, je to v člověku někde zasuté. A když tam toto je, tak postava jeho samotného ustupuje do pozadí a člověk se vlastně stane prostředníkem. A v tom momentě je to pro mě ta silná etnomuzika, to, co mě láká a v čem je největší kouzlo. I ti výše jmenovaní mají v některých momentech tuto moc a pokud jdou takovou cestou, je to pro mne příjemné.

Vystupujete stále i s kapelou Včelaran?

Pořád spolu hráváme. Pro mě je to taková občerstvující vlna, protože mám pořád šanci vnímat neškolené muzikanty a jejich reakce na určité podněty, sledovat přirozenou muzikalitu těch lidí. A pokud jim třeba něco přinesu nebo je v něčem poučím, tak oni mi zas zprostředkovaně nabízejí svou reakci, která je pro mě zpětnou vazbou. To mě na tom nejvíc zajímá, ale jinak samozřejmě pokud budu hrát třeba s Mirkem Minksem nebo jinými muzikanty na Slovácku, kterých je pár a kterých si vážím, tak to bude pro mě vždycky svátek. Protože víte, že když se s těmi lidmi potkáte, budou schopni a ochotni na místě něco tvořit. Problém současných folklórních kapel spočívá podle mého názoru v tom, že už nemají odvahu k té velké improvizaci. Tohle naposledy dokázala kapela Samka Dudíka, která hrávala na západním Slovensku a hojně na Moravě až do šedesátých let. Já ji znám z nahrávek a musím říct, že asi díky rozhlasové praxi a tomu, že ty kapely začaly natáčet, jejich repertoár jakoby ustrnul a fixoval se, protože nikdo si netroufne ve studiu riskovat. A tamti osmdesátníci, kteří tehdy točili album, neměli vůbec žádné předsudky - na té desce slyšíte jeden velký jazz, protože oni skutečně reagují jeden na druhého a to je úžasné. Touto cestou už potom vlastně nešla žádná lidová kapela, což je velká škoda, protože všechny se vlastně pokusily nějakým způsobem svůj projev akademizovat, uhladit ho, krásně ho učesat, aby byl takový jednotný a ztratilo to svoje kouzlo. Takže je pro mě vždycky radost potkat se s muzikanty, kteří mají odvahu vykročit. Moc jich není.

Pokud se tedy někdo dostane na vystoupení Včelaranu, může tam slyšet i nějaké písně z alba Morava nebo předchzích společných desek s Emilem Viklickým?

My jsme teď dělali takový větší projekt, který měl premiéru v březnu ve Zlínském divadle a potom několik repríz. Jde vlastně o propojení úplně všeho, hrál tam Včelaran v různých sestavách, Emilovo jazzové trio, účikoval tam i početný taneční soubor a několik malých dětí, celkem to bylo asi pětašedesát lidí na place. Z repertoáru, který jsme hráli, je možná jedna nebo dvě věci na Moravě, ale jinak je úplně nový, nabývá teď dalšího tvaru a nějak se vyvíjí. Protože muzikanti z Včelaranu díky tomuto muzikantskému prostředí zničehonic získávají taky úplně jinou zkušenost. No a teď budou hrát na svatbě, do rána, počítám.

Psáno pro Rock & Pop [ www.muzikus.cz/rock/ ]

Jiří Mráz nám poslal k albu Morava e-mailem následující řádky:

Já jsem slyšel Emila a Zuzanu asi před třemi roky ve Viole. Moc se mi to libilo a myslel jsem, ze bych snad mohl ty moravské písničky použít na improvizaci na basu. Navrhl jsem to svému producentovi a moje record company s tím souhlasila, což mě dost překvapilo. Můj otec pocházel z Moravy a já jsem tam jezdil jako mladý kluk na prázdniny. Nejoblíbenější písnička mého otce byla "Zaleť sokol, sivý pták" a já jsem ji už několikrat chtěl nahrát jako basové sólo, ale nikdy to zatím nevyšlo. Když jsem to začal hrát na tomto natáčení, Zuzana začala hned zpívat, protože tu písničku znala. Tatínkovi by se to určitě víc líbilo zazpívané.

Miloš Latislav

George Mráz - Morava

Morava, na západě známá spíše pod názvem Moravia, je východní částí české republiky. Mráz pravidelně navštěvuje svou rodnou zem, a právě zde slyšel roku 1997 pianistu Emila Viklického a zpěvačku/cimbalistku Zuzanu Lapčíkovou hrát moravské lidové písně. Mráze písně inspirovaly a rozhodl se je upravit podobně, jako to s lidovými melodiemi dělali český skladatel Leoš Janáček a Maďar Béla Bartók. Výsledkem jsou aranžmá lidových melodií a textů, kombinující středoevropské tradice s americkým jazzem. Možná byste čekali, že výsledek bude poněkud akademický nebo že nebude šlapat, ale v tomto případě tomu tak rozhodně není. Hudba je melodická a utěšující, a její harmonická pestrost poskytuje hudebníkům příležitost k rozletu a vytváření velmi nápadité hudby. Úvodní skladba "Na Osice" mi trochu připomíná jazzový standard "Autumn Leaves" s textem Jacquese Preverta. V obou písních se přirovnává stárnutí a smrt se změnou ročních období, s charakteristickou změnou barvy a padáním listí. V "Autumn Leaves" je ale smrtelnost autora ozvěnou méně intenzívní, než je absence milovaného člověka. Zda je tato absence důsledkem smrti nebo opuštění se zde nedovíme. V písni "Na Osice" ale vypravěč používá stejný obraz ke konfrontaci smrtelnosti čelem: "Také-li já tak uvadnu, jak uvadnu, dolů spadnu." v porovnání s "Autumn Leaves", kde se praví "Co jsi odešla, dny se dlouží /A brzy uslyším tu starou píseň zimy/Ale stejně mi tu lásko chybíš nejvíc /když začne padat podzimní listí" Skladba "Myjava" šlape přímo neskutečně! Jde o skvělou triovou práci, kde George Mráz, Emil Viklický a bubeník Billy Hart pracují s dynamikou podobně, jak to dělával kvartet Johna Coltrana. Hart možná není natolik nevázaný, jako Elvin Jones, ale to, jak frázují Mráz a Viklický je, troufám si říci, stejně dobré. Myjava trvá pět a půl minuty, než se dostaneme ke krátkému zpěvu, který sděluje milému: "Ber ma, šohaj, ber ma, budzem žena verná, budzem ci verňajšia, lež bola prvňajšia". Zuzana Lapčíková má nádherný hlas, čistý a jasný, ale s tmavšími intonacemi, které odpovídají často modálním melodiím a tématům mnoha textů. Poslechněte si její hlas v "Chodila po roli" nebo neskutečně nádhernou "Touhu". Mimoto její hra na cimbál skvěle doplňuje ostatní hudebníky, což není nic nového. V "Na Osice" její hra dokonale zapadá, a v předehře k "Vínko, vínko" vytváří harmonickou strukturu skladby a poté uvolňuje místo přímočarému swingujícímu triu s dominantním pianem Emila Viklického. Morava je nahrávka svěží krásy, hluboké meditace a hřejivé, otevřené lidskosti. Je zde spousta skvělého jazzového hraní, takže se nenechejte odradit lidovými kořeny skladeb. Vytažením hudby své rodné země na světlo George Mráz dokázal, že hudba je vskutku mezinárodním jazykem, sloužícím k oživování kulturních tradic, sbližování lidí a zábavě.

http://www.jazzitude.com/blmorava.htm

George Mráz - Morava

Ačkoliv se narodil v jižních Čechách, basista George Mráz se celý život zajímal o hudbu Moravy, rodné země svého otce. Na tomto albu čerpá z právě těchto tradic, přičemž mísí tradiční melodie a instrumentace s jazzem, ve kterém získal mezinárodní proslulost. Doprovázejí jej bubeník Billy Hart a dva čeští hudebníci, pianista Emil Viklický a zpěvačka/cimbalistka Zuzana Lapčíková. Výsledkem je jazz s novou příchutí, zvláště když Lapčíková zpívá. Její hlas propůjčuje hudbě nadpozemskou kvalitu a její emotivní schopnosti doslova odstraňují jazykovou bariéru. Pro mě osobně je asi největším objevem hra pianisty Emila Viklického, jehož zvládnutí bopové tradice vtahuje tradiční písně do nového světa.

Shaun Dale

"Znamenitý" Český jazz v Londýně

LONDÝN 18. prosince [ zpravodaj ČTK ] - S velkou odezvou se setkal pořad Prší déšť jazzového tria Emila Viklického s cimbalistkou Zuzanou Lapčíkovou v prestižním londýnském kulturním centru Riverside Studios. Jazzový kritik listu The Times Chris Parker v recenzi jazzových variací na motivy moravských lidových písní ocenil Emila Viklického jako "báječně lyrického a přesto robusního pianistu, jehož hra je nabitá dynamickými a strturálními jemnostmi". Vystihl také "charakteristicky senzitivní" souhru s Dvorským - jak v doprovázejících rolích, tak v "gejzírech jejich jazzových improvizací". Zuzanu Lapčíkovou přirovnal ke slavné maďarské zpěvačce Martě Sebestyénové a vyzdvihl její "vokální melodickou čistotu a neafektovanou opravdovost", "jemný půvab a filigránskou citlivost" jejího cimbálu. Své hodnocení zakončil slovy, že "to byl znamenitý, vynikající jazz".

Jiří Chrást [ kf ank ]

Zbojnická nota Zuzany Lapčíkové

Stejně jako Pražské jaro absolvoval letos také mezinárodni* folklorní festival ve Strážnici už svůj 57. ročník. Oba dva festivaly dopadly na výbornou. A v obou vystupovala vynikající cimbalistka, zpěvačka a choreografka z Topolné na Slovácku. Zuzana Lapčíková. V jazzové řadě Pražského jara osvěžila svým čistým a citlivým zpěvem a virtuózním cimbálem straightjazzové představení americké skupiny George Mraze v pražském Lucerna baru, v programu strážnického festivalu uvedla vlastní pořad na téma zbojnických písní v přírodním areálu Zahrada.

Pořad o horních chlapcích nazvala podle vstupní písně Ej, hora, hora a stvořila v něm unikátní zbojnickou operu ve stylu world music. Jelikož Zuzana Lapčíkové vystudovala na Masarykové universitě v Brně etnomuzikologli, zná dokonale písňovou květenu svého kraje, moravského Slovácka, a dovede s ní zacházet s rozumem i citem. Ze zbojných písní moravských vybrala 23 okouzlujících melodií a sestavila z nich dvouhodinové pásmo, které pečlivé zaranžovala do nejrůznějších instrumentálních a hlasových kombinací a do kterého vkomponovala řadu vlastních intermezz, takže výsledkem je celistvá hudební kompozice spojená volným dějovým obloukem a jednotným stylem. Svou zbojnickou operu Zuzana Lapčíková nejen zkomponovala, ale sama také režijně nastudovala s velkým souborem šedesáti muzikantů, zpěváků a tanečníků, jejichž jádro tvoří taneční soubor Břeclavan z Podluží, doplněný o zpěváky a tanečníky ze souborů Včelaran a Olšava Choreografícky připravil zkušené tanečníky ze tří souborů Radek Zdráhal, jenž sám s nesmírným nasazením, přesností a grácií tančil sólo zbojnického vůdce. Postavu jeho ženy s neokázalou ladností tančila Miroslava Kormanová. Do známého příběhu zbojníka Janoška od jeho narození, zboj. lásku, zradu, až po šibeničku - prolínají různé citové polohy - od baladické, chmurné, ba tragické až po žertovnou, podroušenou, veselou Až potud by bylo všechno v řádu moravské inscenační tradice zbojnických motivů, kdyby se jeho autorka nerozhodla pro riskantní fúzi nejen citových poloh ale i hudebních žánrů.

Fúze se odehrávala v bezpečné zvládnutém lavírování mezi několika hudebními Žánry. Základní osnova byla napnuta z autentického písňového materiálu, zaranžovaného pro desetičlennou cimbálovou kapelu a sborové i sólové hlasy. Sborové písně zpívali neskolenými, ale dobře sladěnými hlasy chlapci a děvčata z tanečního souboru, a to často i v průběhu tance, jak je na Slovácku bohumilým zvykem. Mezi osmi sólovými zpěváky dominoval jemný a přirozený zpěvní projev Zuzany Lapčíkové. Mužské sólo patřilo dudám a zpěvu gajdoše Pavla Popelky. Další hudební polohu představovaly virtuózní instrumentální mezihry a sóla Petra Růžičky, klasického houslisty z Pražské komorní filharmonie, srostlého s rodným folklorním krajem. Jako sborové skladby soudobé klasické hudby dokonce poněkud janáčkovsky - vyzněly partie zpívané kvartetem Q VOX s nádhernou barvou hlasů čtyř mladých operních pěvců, jimž byla svěřena role chóru A když se do této směsice stylů začal ozývat jazzový keyboard Emila Viklického. basa Petra Dvorského a bicí Laca Troppa, ocitla se folkloristicky a klasicky zahájená kompozice rázem ve sféře world music Skrze improvizované mezihry jejich jazzových istrumentů se folklorní představení prolnulo do rytmu dneška, a tím více nabylo na nadčasové dimenzi.

Podivuhodnou fúzí několika hudebních žánrů se příznačně slovanské téma zbojnictví dočkalo dalšího svébytného a dramaticky působivého hudebního zpracování, že Zuzana Lapčíková výtečné umí přetvářet prastaré písně, prokázala už před dvanácti lety na svém prvodíle: na inscenaci a desce Balado o Veruně, která byla stylisticky čistší a sevřenější. A že umí pracovat i s jinými hudebními žánry, dokládá už léta na spolupráci s Emilem Viklickým. který byl autorem aranží několika skladeb, nebo s Pražskou filharmonií. Představení EJ hora hora se od doby vzniku v roce 2000 díky své náročnosti realizovalo pouze pětkrát. Programová rada festivalu toto scénické dílo. vyžadující plného denního světla a soustředění, nasadila v pátek 28.6. 2002 v dost nešťastném čase - od půl jedné po půlnoci do pul třetí. Navíc se uskutečnila jediná zvuková a osvětlovací zkouška, což je málo pro souhru 55 účinkujících a 5 lidí z technického štábu, i když ho vedl tak dokonalý zvukový mistr, jako je Jiří Zobač Navzdory těmto handicapům sledovali diváci ve Strážnici v pozdní temné a vlhké noci s úžasem představení, které se stalo dramaturgickým vrcholem letošního festivalu Není pochyb, že tato nová slovácká opera ve stylu world music" bude dobře reprezentovat naši kulturu na letošní České sezóně ve Francii.

Helena Honcoopová [ Vltava - ČRO ]

Klavír a cimbál, dialog jazzu a folklóru

Jediné pražské představení měla ve vyprodaném žižkovském Divadle Ponec hudební a taneční inscenace Ej, hora, hora, v níž se potkává folklór z jihovýchodní Moravy s jazzem.

Duchovními rodiči tohoto spojení jsou skladatel a klavírista Emil Viklický [ hudba ] a především zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčí-ková [ hudba, scénář, režie ]. Není to jejich první setkání, dialogu jazzu a folklóru se věnují už dlouhá léta, objevil se i na společném CD Prší déšť z roku 1994, které natočili ještě s Jiřím Pavlicou a z něhož v představení Ej, hora, hora zní některé písně, i když v trochu pozměněném aranžmá, na němž se pode- psalo uplynulých osm let tvůrčí spolupráce.

Jazzové trio Emila Viklického [ Emil Viklický - klavír, Josef Fečo - kontrabas a Laco Tropp - bicí ] na jedné straně jeviště, cimbálová muzika sólistů v čele se Zuzanou Lap-číkovou [ cimbál ] a Petrem Růžičkou [ housle ] na druhé a uprostřed tanečníci souborů Břeclavan, Olšava a Včelaran v choreografii Radka Zdráhala, která zachycuje klíčové momenty lidského života - lásku, zrození, vášeň, nenávist, smrt, to vše nepopisným, obrazivým způsobem plným humoru i něhy a navíc v nakažlivě temperamentním, herecky živém a radostném tanečním podání.

Viklického jazzové trio vede muzikantsky citlivý dialog s moravským folklórem, jehož hladinu do- káže rozkolísat jazzovým duchem do té míry, že se z primášských houslí stanou jazzové a cimbál pod rukama Zuzany Lapčíkové zní téměř swingovými rytmy, na druhé straně Viklického klavír ožívá harmonickými postupy janáčkovských barev a nebrání se ani tragickému patosu, aby se vzápětí odmlčel a pouze naslouchal čistému folklórnímu proudu, s nímž posléze splyne opět v jedno řečiště.

Pro muzikanta je to hudební hostina, ale i divák, který přišel na jen folklórní podívanou a slyšenou, neodejde nespokojený. Lidové folklórní zpívání dobře ladí s mužským vokálním kvartetem [ Zoltán Korda, Richard Samek, Ondřej Strejček, Mariin Sujan ] v janáčkovsky "zahuštěných" harmonizacích lidových písní, o něze a pohlazení, které rozdává svým čistým hlasem Zuzana Lapčíková, ani nemluvě.

Ej, hora, hora je představení čiré radosti a krásy. Nic na něm neubral ani výpadek elektrického proudu, který hned natři krát přerušil pražskou premiéru a účinkujícím jistě zkomplikoval soustředění. Na výsledku to však znát nebylo a při svíčkách provozované folklórně jazzové jamování diváky spíše stmelilo.

Teď jen, aby nezůstalo u jediného večera a aby se pro tenhle doušek Čisté vody našel prostor k pravidelnějšímu setkávání s pražskými diváky. Štědří sponzoři, neváhejte. Tahle "hora", navršená jen díky obrovskému úsilí Zuzany Lapčíkové, její rodiny a přátel, za podepření totiž opravdu stojí.

Radmila Hrdinová

Zuzana Lapčíková, Josef Fečo - Černobílá

Zuzana Lapčíková se tentokrát obklopila hudebníky snad ještě pozoruhodnějšími a všestrannějšími než v minulosti. Nejde přitom o vysloveně hvězdná jména, což tento projekt radikálně odlišuje od množství podobných žánrových a etnických „setkávání“, jimiž nás trestá současný showbusiness. Toto album je ale od základu něco docela jiného, je to hudba vážná v nejlepším slova smyslu.

Černobílá měla, slovy Josefa Feča, ukázat, jak je prolnutí černé a bílé hudby krásné a harmonické, zatímco Zuzana Lapčíková poukazuje v bookletu na vědomí toho, že černá a bílá kráčí pospolu, což konečný výsledek charakterizuje možná přesněji. Nejde totiž o nějaký křečovitý romsko-moravský jam session, ale o propracované setkání dvou hudebních světů a to na nejvyšší možné úrovni. Řez je přitom až překvapivě ostrý a je znát i v baladách Chcel sa Janko ženit a Stála svatba, kde je sledované prolnutí prezentováno v rámci jediné balady. Moravští muzikanti se na albu do romského materiálu vůbec nepouštějí, nicméně opačně je to už přece jen trochu dobrodružnější a zejména Josef Fečo funguje se svými čtyřmi instrumenty jako všudypřítomný společný jmenovatel. V jednotlivých blocích následuje po instrumentálních úvodech vždy důkladně rozpracovaná balada. Poté vždy přebírají slovo romští muzikanti a zpěváci, přičemž se tato romská část jednotlivých oddílů alba povětšinou jeví jako citelně konzervativnější než nevídané konce, ke kterým ve své hudbě dochází Lapčíková. Zejména romské zpěvy nepřinášejí mnoho nového, naopak instrumentální stránka moravských oddílů opakovaně představuje vrcholné momenty alba. Jisté zjemnění přichází s dvojplátkovými dechy a klavírem Emanuela Reye - je otázka, dodává-li francouzský host nahrávkám potřebnou příchuť či naopak ubírá říz, každopádně závěrečná Moje milá nechává tuto hudbou nabitou nahrávku vyznít trochu do ztracena. Komukoliv jinému by takový materiál vystačil na několik projektů: už samotné balady zpívané Zuzanou Lapčíkovou by bez problému nasytily celý kompakt, na druhé straně se zde hudba místy dostává tak daleko, že by stačilo jen málo a mohla by stát zcela sama o sobě. Romské nahrávky jsou ve své kategorii hodně vysoko a přítomnost dvou zcela odlišně znějících a odlišně hraných cimbálů zde možná zůstává trochu nevyužita. Z toho všeho ale nakonec budí největší podiv suverenita, s jakou Zuzana Lapčíková tohle plnokrevné hudební spřežení ukočírovala.

Jan Sobotka (Harmonie)

„Černobílá“ Zuzana Lapčíková

Zuzana Lapčíková a Josef Fečo - na první pohled dvě odlišné kultury a rozdílná hudební pojetí - svět moravské lidové písně a zemitého romského folklóru. Toto však neplatí o desce Zuzany Lapčíkové a Josefa Feča - Černobílá, kterou na sklonku minulého roku 2006 vydalo Indies Records.

Zpěv je doménou Zuzany Lapčíkové a Eriky Fečové. Obě dámy zajistily vysoce kvalitní a citlivý nádech od pomalých, rozvláčných a teskných melodií po prudkou výbušnost, kde hlas jde až na doraz. Do osmi skladeb, které se ještě dělí do 35 písní vdechly zpěvačky to nejlepší, co umějí. Díky jejich niternému projevu tato deska není pouhým spojením dvou sekcí- moravské a romské- černé a bílé, ale nabízí intenzivní požitek, který leckdy postrádají mnohá dnešní alba world music, které jsou v porovnání pouhým zmodernizovaným folklórem po kterém posluchač bez přemýšlení sáhne. Lapčíkovsko-Fečovské zpívání nabízí zamyšlení, protože odkrývá srdce, které bije pro tuto hudbu a tradici, která pomalu mizí…

Zvláštní je souhra dvou odlišně znějících cimbálů Feča a Lapčíkové, které se spolu výtečně doplňují a přidávají nahrávce na originalitě. Tradice hry na cimbál je sice v pojetí těchto dvou kultur odlišná, nikoliv však rušivá a jde až hluboko ke kořenům. Důležitou složkou alba jsou instrumentální skladby, které se střídají se zpěvnými pasážemi moravsko-romského „výběru“. Tady si muzikanti opravdu vyhráli. Citlivé party beze zpěvu jsou skutečným koncertem. Hudebníci jakoby se předháněli, střídají různé nástroje- Josef Fečo od cimbálu přes violu, kontrabas a někdy se netypicky blýskne kytarou. Francouzský host- Emanuel Rey střídá hoboj, anglický roh a klavír. Saxofonem se do pestré směsi zařadí Jan Fečo a na housle zazáří Petr Růžička s Irenou Mrázkovou. Kontrabas v podání Martina Feča dodá potřebnou energii a hloubku a na violu se zase rozezní Erik Holub. Prostě směsice hudebníků, kteří míchají ten nejlepší hudební „molotovův mix“ překročila hranice svých žánrů a posunula je zase o něco dál…

Kateřina Šebelová

Balady jsou klasikou, folklórem i jazzem

Divadlo Reduta bylo před rekonstrukcí předurčeno k inscenování netradičních uměleckých projektů. Skeptici si o tom mysleli své, ale najednou jako by se tu projektům začalo dařit. Po Úplném zatmění přišel soubor baletu Národního divadla v Brně s dalším projektem Balady a opět jde o téma závažné a nesmírně kvalitně umělecky zpracované. Námět vychází ze starých, až archetypálních lidových balad, které jsou hudebně zpracovány všestrannou Zuzanou Lapčíkovou.

Choreografie Hany Litterové zcela abstrahuje od folklóru, akcentuje výrazový tanec, ve kterém zachovává klasické taneční prvky. Tanečníci jsou zde především herci a každá postava vypráví svůj příběh maximálně expresivně. Milování i vražda, opilost, bolest i zoufalství jsou podávány naturalisticky, přesto zachovávají míru uměleckého ztvárnění. Hlavní hrdinka Juliána v podání Evy Šeneklové předvádí taneční koncert už sama o sobě. Střídání věkových poloh, kdy představuje jednou matku a podruhé dívku, je neuvěřitelně přesvědčivé, a přitom prosté. Ostatní postavy kolem ní jsou vzájemně vyrovnané, Jan Fousek jako ženich, Markéta Habalová jako dcera Kateřina, Nelka Lazovič jako milenka se dokonale doplňují a vytvářejí spolu s ostatními báječnou souhru charakterů a vztahů. Po představení neodchází divák veselý, nicméně má pocit, že byl účasten něčeho neobvyklého a výjimečného, o čem stojí za to přemýšlet.

Karla Hofmannová (Právo 23.11.2006)

I přes moderní pojetí nezapřou Balady lidové kořeny

Hned první premiérou sezóny zabodoval 10. listopadu balet Národního divadla v Brně. Na scénu Reduty přivedl taneční drama Balady s muzikou Zuzany Lapčíkové a v choreografii a režii Hany Litterové.

Ženský tandem se osobitě ujal tanečního představení, které vychází z lidových kořenů, aby niterně a s citem pro vnitřní drama rozehrál příběh Juliány a její dcery Kateřiny. Děj se odvíjí takřka beze slov, vše je vyjádřeno pohybem nebo tancem, okolnosti dokreslují zpívané písně. Litterová využívá k rozehrání dramatu celé jeviště. V popředí se na ochoze loučí ženich s milenkou, střed scény tvoří světnice, v níž se Juliána těší na svatbu své dcery, zadní horizont patří stodole. Ta také v příběhu plní osudovou roli. Nejprve v ní ženichv Jan Laškuje s nevěstou Kateřinou, poté znaven svatebním veselím, usne na seně a nechá se svést od milenky. Kateřina však ve stodole oba přistihne. Tragický okamžik vyvolá temné vzpomínky na mládí i v matce Juliáně. Obě ženy jako by stíhala kletba. Juliána se jí marně snaží vzdorovat. Tvrdý a nesmlouvavý život na vesnici stejně jako těžké postavení ženy zaznívá v tanečním dramatu stejně naléhavě jako v Janáčkově opeře Její pastorkyňa nebo v Maryši bratří Mrštíků. Tentokrát má však hlavní slovo tanec, který žene drama obou žen k tragickému konci. Litterová na lidové prvky a motivy nezanevírá, ale zároveň se nebojí posunout taneční výraz inscenace směrem k dnešku. V představení se tak mísí veselé cifrování na svatbě s éterickou jásavostí zatím nic netušící Kateřiny i s pozdějšími tanečními „souboji“ a roztržkami mezi Juliánou a jejím bratrem a poté také s Kateřininým ženichem Janem. Minulost se na jednou v obrazech nebezpečně opakuje, některé motivy se až alarmujícím způsobem vracejí, aby divák plně pocítil Juliánin stav mysli. Postava Juliány v plně prožitém podání Evy Šeneklové znamená pro představení velký magnet. Šeneklová působí věrohodně jako ztrápená matka i v retrospektivě jako dívenka plná života. Bezstarostnost Jana, stejně jako jeho opileckou etudu, zase v Baladách s ohromnou lehkostí a samozřejmostí roztančil mladý Jan Fousek.

Stejně jako se nebála Litterová využít moderní taneční prvky, vyšperkovala Zuzana Lapčíková s tradičním cimbálem folklorní notu svého námětu ještě saxofonem a bicími. Lidové kořeny zůstaly a moderní vyznění naléhavosti příběhu neublížily. Spíše naopak. Působí skutečně fascinujícím dojmem. Celkovému pojetí Balad v Redutě navíc hoví i stylově věrná a malebná scéna Pavla Knolleho.

Simona Polcarová (Brno magazín 23.11.2006)

Když ženská vezme osud do svých rukou

Geniální hudebnice Zuzana Lapčíková s choreografkou Hanou Litterovou připravily pro baletní soubor Národního divadla v Brně taneční inscenaci Balady. Příběh se odehrává na tragickém půdorysu: postupuje od bláznivé zamilovanosti až k nevěře a zhrzené lásce. Odvíjí se za živého hudebního doprovodu sestaveného Zuzanou Lapčíkovou z lidových písní tak, že obsah zpívaných balad téměř ilustruje děj na jevišti. Nejzajímavější je symbióza lidového námětu hudebních balad se stylizovanou choreografií a souznění zpívaných textů s prezentovaným dějem a emocemi. Hudební projev Zuzany Lapčíkové je pojmem sám o sobě. Umělkyně se obvykle pouští do multižánrových projektů, ve kterých odvážně a působivě spojuje lidové písně a motivy s improvizací, která odkazuje za hranice moravského regionu. Je to však především kouzelnice s hlasem a cimbálem. Během Balad hraje i se svým nástrojem přímo na jevišti a s menší kapelou doprovází příběh. Drží se tradičních moravských balad, které ovšem prezentuje v netradičním aranžmá, přesto střízlivě zůstává v líbivé melodičnosti, která pohladí duši a zároveň se zadře do paměti. Tanec s hudbou koexistuje tu více, tu méně zdařile. Především první polovina večera (konkrétně scéna svatby a lidového vesnického veselí) je přehnaně baletně stylizována. Podezřele často se využívá pantomimy, což chvílemi působí až směšně. Naopak v momentech, kdy tanečníci abstraktněji vystihují konkrétní emoce a zvraty (jimiž Balady překypují), je výsledek velmi působivý. Ve druhé polovině inscenace, kdy dramatický příběh vrcholí, již tanec s hudbou i texty písní souzní dokonale, takže diváka zcela pohltí. Zuzana Lapčíková a Hana Litterová v inscenaci spojily hned několik tragických motivů. Příběh se začne odvíjet těsně před svatbou mladé Kateřiny, vzpomínky její matky Juliány ovšem děj rozšiřují ještě do minulosti. Odkrývají se tu její drastické zážitky z mládí, které motivují jednání v současnosti. Ve snaze vyhnout se opakování starých chyb Juliána ovšem nechtěně přivodí další katastrofu. Matka Juliána (její part sugestivně tančí Eva Šeneklová) je tedy hlavním hybatelem děje. V rovině jednoduché, zamilované dívky se drží charakterizace postavy Kateřiny, kterou ztvárnila Markéta Habalová jako objekt, neseným proudem událostí. Jejím partnerem je záletný Jan (Jan Fousek), jenž je postavou spíše negativní a mladicky lehkovážnou. Příběh Balad tedy naplňuje postřeh Jaroslava Hutky, který specifikum moravských balad spatřuje v tom, že skutečným "akčním" hrdinou v nich bývá nebojácná silná žena, která bere osud do svých rukou.

Český rozhlas on-line, 2.1.2006

Balady jako hudebně-taneční drama

Originální hudebně-taneční projekt Balady uvedl v listopadu na scéně divadla Reduta baletní soubor Národního divadla v Brně. Autorkou hudby, námětu a libreta je zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, která se podílela nejen na vzniku inscenace, ale je i její aktivní účastnicí- na jevišti hraje na cimbál a zpívá. Choreografkou a režisérkou celého projektu je sólistka baletu NDB-Hana Litterová. Polyfunkční scénu a stylizované kostýmy navrhl Pavel Knolle. Lapčíková jako rodačka z moravského Slovácka prodchla libreto folklorem, tóny lidové hudby a tanci, k nimž má od dětství velmi blízko. Hudba vycházející z folkloru je oživena jazzem a na jevišti ji vedle Lapčíkové živě interpretují tři hudebníci, které se režisérka snažila aktivně zakomponovat do hry. Samotný námět libreta je inspirován moravskými baladami, z nichž vzešel i děj inscenace. Opírá se o klasickou moravskou baladu o bratrovraždě, k níž libretistka s choreografkou přidaly náměty dalších pěti balad. Výsledkem je příběh o Juliáně, která připravuje svatbu dcery Kateřiny a zjistí, že je jí její nastávající nevěrný. Přitom se jí vybaví vzpomínky z vlastního mládí… a na jevišti se rozpoutává celý kolotoč dramatických scén a tragédií. V postavě Juliány se představuje Eva Šeneklová, které se touto rolí dostalo dosud snad největšího tanečního a hereckého prostoru. Její hrdinka prochází na jevišti hned několika časově různými obdobími svého života a nutno říci, že se Šeneklové podařilo zhostit se role s naprostou a bezkonkurenční hereckou, taneční, pohybovou i výrazovou bravurou. Původní redutovský titul přináší nové pojetí herecko-pohybově-výrazového tance, který v sobě nese směsici prvků klasiky, moderny i folkloru.

Iveta Macková

Brněnský taneční projekt Balady je šťastným propojením folklóru, jazzu a výrazového tance

Realizovat netradiční umělecký projekt je vždycky riskantní. Soubor baletu v Brně se inspiroval moravskou lidovou poezií a vzniklo představení „Balady“. Je to téma závažné a mimořádně kvalitně umělecky zpracované. Staré lidové balady, které jsou nesmírně poetické, tragické a hluboce lidské, jsou hudebně zpracovávány všestrannou Zuzanou Lapčíkovou. Provází děj jako zpěvačka u cimbálu, ke spolupráci přizvala saxofon, kontrabas a bicí a vytvořila tak nobvyklé a silně výrazově jímavé hudební spojení. Choreografie Hanny Litterové akcentuje výrazový tanec, jen výjmečně tenduje k folklóru. Tanečníci jsou především herci a každá postava vypráví svůj příběh maximálně expresivně. Milování i znásilnění, zabijení i opilost, bolest i zoufalství jsou naturalistické, ale estetické. V roli hlavní hrdinky Juliány exceluje Eva Šeneklová, jednou jako matka a podruhé dívka, neuvěřitelně přesvědčivě a přitom prostě. Ostatní postavy kolem ní jsou vzácně vyrovnané, Jan Fousek jako ženich, Markéta Habalová jako dcera Kateřina, Nelka Lazovič jako milenka. Dokonale se doplňují a vytváří spolu s ostatními báječnou souhru charakterů a vztahů. Po představení neodchází divák veselý, nicméně má pocit, že se v Brně narodilo něco neobvyklého a výjimečného, o čemž stojí za to přemýšlet.

Karla Hofmannová (Dance time)

V Baladách ožívají nadčasové lidské emoce

Baletní soubor Národního divadla v Brně uvedl 10. listopadu 2006 premiéru tanečního dramatu o dvou dějstvích Balady z dílny Zuzany Lapčíkové (námět a hudba) a Hany Litterové (choreografie a režie). Libreto , jež je dílem obou autorek, vychází z více baladických příběhů, které propojuje natolik umně, že si nejeden divák snad i řekne, že jde o plynulý a nepřerušitelný sled hrůz a tragédií, které mohou člověka potkat. Celé dějové předivo je zahaleno do závoje osudovosti snad až v antickém slova smyslu, kdy vzpírat se jí vede pouze k vršení dalších neštěstí. A tak ani Juliána, ač se snaží sebevíc (nebo právě proto), se nemůže vyhnout jejímu tvrdému soukolí: někde na počátku bylo incestní znásilnění, na konci je zatím smrt její milované dcery Kateřiny, kterou nešťastnou náhodou sama zabijí. I když všechny peripetie zavánějí děsivostí, inscenace působí velmi poeticky. Jistě k tomu přispívá především hudba, která-až na tři záznamové pasáže s Horňáckou hudeckou muzikou Mirka Minkse-se tu hraje živě. Zuzana Lapčíková zpívá a brilantně zvládá cimbál, Josef Fečo kontrabas, Kamil Slezák (alt. Miloš Dvořáček) bicí a Petr Kovařík saxofon. Moravský folklór sice permanentně „visí ve vzduchu“, jde však o původní kompozice, z nichž je navíc na mnoha místech cítit jazz. Choreografie Hany Litterové nestojí na folklorních rituálech, ale přesvědčivě zcela moderním rukopisem vyjadřuje prudké emoce jednotlivých aktérů. Nejde také o naturalistické libování si v perverznostech jako spíše o vyjádření pohnutek a citů, jakkoli mnohdy vybičovaných do krajnosti. Inscenace „voní dřevem a senem“, základem je jizba tradicí zakonzervované podoby selského stavení, v pozadí scény půdní stodola, u forbíny jako bychom se už ocitali ve volné přírodě. Vše v přítmí, neboť žádné baladě prosluněnost nesvědčí. I kostýmy si libují spíše v temnějších odstínech, muži-svatebčané mají však samozřejmě pod černými obleky bílé košile. Pravé kroje tu nenajdeme, jejich stylizace je připomenuta snad jen v retrospektivách (scénu i kostýmy navrhl Pavel Knolle). Přesvědčivist Balad umocňují také taneční výkony protagonistů, u nichž možno shrnout, že jsou nejen technicky a emočně plně na výši, ale že svým postavám znamenitě odpovídají už svým fyzickým typem. Od mužských představitelů se žádá zejména chlapská výbušnost a v tomto ohledu jí nikdo nezůstane nic dlužen, byť podle dějového scénáře jde o chasníky různých věkových generací: Jan Fousek, který představuje Jana, Kateřinina ženicha, je nejmladší z nich, neméně eruptivní je Vlastimil Hradil jako Juliánin Bratr Jura a horká krev nevyvřela ani z Ignáce, Juliánina otce v podání Ivana Příkaského. Ale i ostatní chalani dokáží pěkně „si dupnout“, zejména když jim v těle koluje pořádná dávka alkoholu. Za ženské osazenstvo sluší se připomenout alespoň dominantní postavu Balad, již je Juliána v excelentním podání Evy Šeneklové. Nešťastnice je hotovým ztělesněním jak důstojnosti, tak tragičnosti, přičemž určitě alespoň některým divákům při pohledu na její zoufalá „gesta“ vytanou na mysl antické heroiny. Všechny další ženské role jsou již výrazně pasivnější. Představení, které s jedinou přestávkou trvá zhruba hodinu a tři čtvrtě, je určeno náročnějšímu a vnímavému divákovi, pro jehož zážitek není rozhodující opulentnost výpravy, pestrost kostýmů, sladkost melodií, chytlavost rytmů a pohádkovost příběhů s vílami a statečnými princi. Balady jsou zkrátka ze života, a to pořádně těžkého. Každopádně v nich ožívají nadčasové lidské emoce.

Vladimír Čech