Rozhovor se Zuzanou Lapčíkovou z 28. 3. 2011

Právě natáčíte nové CD, můžete o něm říct něco bližšího?
Je roztočené, ještě nejsme u úplně definitivní podoby. Máme takovou touhu natočit s kvintetem, se kterým koncertujeme, náš stávající repertoár, který je teď nabitý energií.

Folklor u nás měl kdysi pozici "oficiálního umění" vzešlého z lidu a mnozí se za něj často i schovávali, aby potom mohli dělat něco jiného. Jaká je motivace dnešního hudebníka, aby se obracel ke staré lidové hudbě?
Máte pravdu, mě to vždycky strašně trápilo. Vnucovat folklor jako jediné správné umění národu, který má Dvořáka, Janáčka a Martinů, mi připadá nevhodné. Já jsem jako děcko měla na výběr, na jednu stranu jsem poslouchala obrovské množství tehdejší bigbítové, taneční a jazzové hudby díky mému kmotrovi, který byl aktivní muzikant. Ale žila jsem ve velmi tradičním prostředí a díky mamince a babičce - obě byly výborné zpěvačky - jsem absorbovala tradiční repertoár slováckého Dolňácka. Nemohu říct, že je možný jediný způsob prezentace folkloru a zároveň nemůžu popřít, že jsem z něj vzešla, takže oba ty vlivy na mě zapůsobily a střetly se ve mně.

Gustav Mahler říkal, že tradice je šlendrián, zřejmě tím myslel její bezmyšlenkovité a mechanické přejímání. Vy na tradici navazujete a živě ji rozvíjíte, nesetkáváte se občas s názorem, že ji vlastně zneužíváte?
Samozřejmě. Člověk nemůže stát opodál a být divákem života, protože v tradici také žije a je její součástí. Folklor má jednu základní vlastnost, a to je ta, že je samoobslužný. Ti, kdo jej produkovali, jej zároveň i konzumovali. Ten, kdo se postaví mimo a vyčlení z tohoto procesu, se stává divákem, a to je nebezpečné. Na druhé straně si uvědomuji nakolik tradice můj život ovlivnila a svázala, když jsem vyrůstala v prostředí slovácké vesnice. A nemyslím jen tradici hudební, ale veškerou a všechno to, co je v ní nepsaný zákon. Uvědomuji si touhu z toho vystoupit, ale
i to, že to vlastně nejde. Je to determinující, takže jsem se snažila nějakým způsobem ten fenomén pojmout a to, co dělám, je způsob, k němuž jsem se právě dopracovala. Možná že časem to bude vypadat jinak.

Náš vrcholný, vlastně nejvyšší politik nedávno prohlásil, že si "raději vyslechne v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu". S Hradišťanem jste také spolupracovala - jak se vám společně ničilo?
Musím říct, že se mě to opravdu dotklo. My jsme s Jiřím Pavlicou intenzivně koncertovali třináct let a já musím podotknout, že v dnešní době ani Jarka Šuláková ani Jura Pavlica nehrají ortodoxní formu lidové písně, o které pan prezident mluvil. Nikdo z nás nemůže říct, že se folklor nikdy nevyvíjel, že zůstal zakonzervovaný. Naopak si myslím, že to, co jsme se my pokusili udělat s folklorem už před nějakými dvaceti lety, totiž že jsme se pokoušeli z něj čerpat a utvářet jej k obrazu svému, je vlastně taková mateřská školka. Když si vezmete Stravinského, když si vezmete Janáčka, Martinů a všechny tyto velikány, neřkuli Bartóka, tak ti na cestě "ničení" tradičního folkloru došli mnohem dál.

Zůstanu ještě u Pavlicova odpůrce: vyslovil se i proti multikulturalismu,
a vy momentálně hrajete se smíšenou romsko-českou kapelou.
Já vám to řeknu přesně: já mám česko-moravsko-slezsko-slovensko-romskou kapelu a jsem na to nesmírně hrdá. Musím říct, že všude proklamuji, že je to kapela mých snů. Vzájemné ovlivňování jednoho druhým je pro mě opravdová hodnota, které si upřímně vážím.

V čem je přístup romských a ostatních - mohu-li je tak shrnout - muzikantů jiný?
Já jsem začala hrát s romskými muzikanty díky Josefu Fečovi, se kterým jsem se poznala na jazzovém pódiu. Poznala jsem ho jako jazzového kontrabasistu, vynikajícího, v té době mladého. Velice nás to spolu bavilo a já jsem zjistila, že je
i vynikající cimbalista, což jsem do té doby netušila. A protože Romové z těchto opravdu elitních muzikantských rodin nemají problém nechat vyškolit své děti
u těch nevětších hudebních osobností v Evropě, tak Pepu poslali do Budapešti
k Oskáru Ökressovi, kde pobral základy maďarské techniky. On má skutečně neuvěřitelnou techniku, vždycky říkám, že největší v této zemi, a on mě opravuje, že tomu tak není. Jednou mě vzal v Praze do Ambassadoru, že si půjdeme poslechnout dobrou cimbálovku. Hráli tam Cikáni, výborná kapela, a když jsem přišla s Pepou, měla jsem otevřené dveře ke komunikaci, protože oni jsou
z pochopitelných důvodů uzavření. Primáš, taková pravosilná, energií nabitá osobnost, se se mnou dal do řeči a říkal, že slyšel, že taky hraji na cimbál a ptal se, jak dlouho. Začala jsem počítat, že od dětství, a on říkal: "Víte, my hrajeme už tisíc let." V jakémkoliv tónu těch muzikantů je slyšet a cítit to zázemí mnoha generací hudebního praktikování, a to je obrovská hodnota, která je nepominutelná a měla by se víc zdůrazňovat. Teď jsme hráli v Holešově na krásném koncertě, ve sklepení zámku, které se opravuje a interiér začíná být úžasný, a Ondrej Krajniak povídá: "Tady to poznám. Aj môj otec, môj ded, môj praded, aj môj prapraded, všeci hráli grófom." To je ta největší hodnota, ta suma, co je tam po generace nastřádaná.

Chytím vás - možná trošku hloupě - za slovo: hráli tam Cikáni, nebo Romové?
Jim je to jedno, oni s tím nemají žádný problém.

Je to vzájemně obohacující? Co dávají romští hudebníci vám a co vy jim?
Nedávno se moji přátelé, s nimiž jsem točila film 80 dopisů, ptali Ondreje Krajniaka, co ho na mě baví. On prohlásil, že kdyby šel studovat muzikologii, tak půjde ke mně. To mi úplně vyrazilo dech a říkala jsem si, že je to velká pocta
a projev důvěry.

Romská hudba má pro řadu lidí exotickou přitažlivost, ale v reálném životě se jejím interpretům hledí spíš vyhnout. Myslíte si, že takový - vlastně povrchní - zájem o exotiku může přispět ke skutečnému porozumění, nebo alespoň toleranci různých přístupů k životu?
Cokoliv je povrchní, tak tomu nepřispěje. Buď to půjde opravdu do hloubky a bude to upřímný zájem, nebo to bude, jak říkáte, povrchní. Maminka Josefa Feča slavila padesátiny, na rodinné oslavě jsem byla já s mojí rodinou jako jediní bílí hosté. Byl to hudební festival, na kterém se všichni nepředstíraně bavili. Hrály dvě kapely, jedna taneční, elektronická, můj syneček se s Jožkovým synečkem střídali za bicími, cimbálovka přijela z Budapešti - první liga. Hlavní ale je, že zábava je upřímná
a nikdo nečeká: a teď nás bavte. Oni se rádi baví z podstaty a je opravdu krásné prožívat ten okamžik. Já mám pocit, že celá naše populace žije buď tím, co bylo, nebo tím, co bude, a je tím permanentně strašně stresovaná. Oni umějí prožívat okamžik a to je to, co my už zapomínáme.

Spojení folkloru a jazzu má u nás dlouhou tradici, v mnoha starších diskotékách by se našlo album V Holomóci městě Emila Viklického, s nímž jste intenzivně spolupracovala. Šla jste vy za ním, nebo vás oslovil on
a jazz vás zaujal teprve potom?
Já jsem v té době právě hrála s Jiřím Pavlicou a s Emilem Viklickým jsme od první chvíle věděli, že nás to baví. Motivy, které jsem přinesla do naší spolupráce rezonovaly s Emilovým hudebním vkusem a hned bylo jasné, že spolu budeme hrát dlouho. Ještě spolu občas hrajeme.

Na koncertech působíte vy i vaši spoluhráči dojmem, že jste na sebe téměř telepaticky napojení. Vzešlo to z dlouhého společného hraní, nebo jste se do sebe vcítili hned?
Samozřejmě že postupně je to intenzivnější a intenzivnější, ale to, že nás spolupráce bude bavit a že nám to bude milé, bylo okamžitě jasné. Jako když hrajete na koncertě a po pár taktech se vám vrací z publika určitá energie
a i v mimoslovní rovině hned víte, jaký ten koncert bude.

Jak jste se dostala k cimbálu a s jakým nástrojem jste začínala?
Začínala jsem zobcovou flétnou a kytarou. Když mi bylo nějakých šest-sedm let, rodiče naznali, že by bylo dobré mě hudebně vzdělat a přihlásili mě na klavír, kam jsem chodila deset let a vydržela jsem i v době, kdy jsem hrála na cimbál. Na ten jsem začala poměrně pozdě, až v jedenácti letech.

Učila jste se někdy i zpívat?
Já jsem zpívala od dětství, možná jsem zpívala dřív, než jsem mluvila, ale zpívat jsem se nikdy neučila. Jenom jsem o tom později začala sama uvažovat, protože když chodíte na konzervatoř a učí vás intonaci profesor Jan Řezníček, nic jiného vám nezbývá než začít řešit, co se vám z toho hrdélka line. Začala jsem se trochu zabývat zpíváním i po této stránce, ale jen sama, bez vedení.

Ve folklorní hudbě je možno rozklíčovat řadu stále se opakujících motivů, které se vracejí v nespočetných variacích. Pracujete s těmito idiomy - ať už hudebními nebo textovými - vědomě, na základě nějakých analýz, nebo spíš intuitivně?
Pracuji s nimi léta letoucí a někdy to zachází tak daleko, že mám pocit, že se s tím nedá nic udělat, že je to zakonzervované a jsme v začarovaném kruhu. Ale potom jsem si řekla, že už naši velikáni z doby Obrození přišli na určité principy, že se
s tím dá pracovat na základě asociací. Myslím hudebních asociací a motivických návazností. Pracovala jsem s tím velmi vědomě třeba s Josefem Fečem na albu Černobílá. Když učím děti, vedu je k této abecedě, ony dobře slyší a jsou tomu otevřené. A když ten systém rozkódují, můžou jej pak používat v praktickém hraní.

Pomohlo vám v tom nějak studium hudební vědy a etnologie?
Určitě. Já jsem studovala muzikologii velmi dlouho, protože jsem si chtěla prodloužit mládí, jak to nejvíc šlo. Když při promoci říkal pan děkan, že končí bezstarostná doba veselých studií a začíná reálný život, mně už v těch plyšových sedačkách spaly dvě děti. Nicméně jsem na muzikologii i etnologii zastihla gardu profesorů ve vrcholném věku i na vrcholu kariéry: Fukače, Kurfürsta, Pečmana a další. Nesmírně mě bavilo poslouchat ten způsob přednášení, tu sémiotiku. Jakým způsobem řadí myšlenky, jakým způsobem se vyjadřují. Bylo mi příjemné setrvat v akademickém prostředí, jak nejdéle to šlo.

Na svých vlastních projektech tíhnete ke koncepčnosti, vaše alba nejsou pouhou směsí písniček. Neláká vás při koncepčnosti vašich nahrávek nějaký prokomponovaný hudebně-dramatický útvar, třeba i opera?
Já jsem v poslední době psala oratorium na Komenského texty a zkusila jsem si velkou formu. Samozřejmě že mě to láká, ale myslím si, že to chce ještě trošku vyzrávat a dál na sobě pracovat. Člověk celý život dělá dramaturgické řady, tak co nakonec jiného, teď jste mě odhalil. Ale ještě se necítím kompetentní k jevištní akci, koncertní provedení mě zatím uspokojuje.

Přemýšlela jste někdy o nahrávce některé z klasických skladeb pro cimbál? Třeba některý koncert pro cimbál a orchestr, i brněnský skladatel Josef Berg nějaké skladby napsal…
Určitě bych ráda, a nemyslím jen sólové cimbálové věci, ale i to, kde je cimbál
v kompozici dobře umístěný. Dokonce jsme o tom i mluvili s panem Paršem, který napsal krásnou skladbu pro sbor s doprovodem cimbálu. Doprovázela jsem při jejím provedení pěvecký sbor, který dirigoval pan Mátl. Láká mě to.

Jak si organizujete vystoupení, nahrávání a vůbec veškeré aktivity?
Agentura je pro mě conditio sine qua non a vůbec bych bez ní nemohla existovat. Nějak se nám v poslední době ten osobní a rodinný život zkomplikoval a zahustil,
a pokud se chci stihnout věnovat vlastním dětem a žákům, tak je to záchrana.

Máte rodinu, spoustu práce i plánů, kde berete energii, když opominu ČEZ?
Někdy mám pocit, že už té energie ani nezbývá, ale potom přijdu do takového prostředí jako třeba dnes sem, do Reduty. Potkám se s lidmi a dostanu se do úplně jiného rozpoložení, i když jsem unavená a prodělala jsem lehkou virózu, jak slyšíte po hlase. Ale v momentě, kdy potkáte ty správné lidi, tak energie přichází. Dřív to bylo tak, že jsem se nedokázala uvolnit a uklidnit nikde jinde než u nás doma na Slovácku. Čím jsem ale starší, tím víc mám pocit, že to musím zvládnout kdekoliv, protože je to sebezáchovná otázka a nemohla bych vůbec nic dělat. Tak si hýčkám ty chvíle, kdy se setkám s bezvadnými lidmi.

Máte někdy čas si nějakou hudbu jen tak odpočinkově poslechnout? A pokud ano, tak jakou?
Mám a ráda. Jakoukoliv dobrou, s tím nemám problém, jen mám sumu cédéček, která jsem umístila na nedostupné místo, aby si děti nekazily hudební vkus, v tom jsem trošku pes. Vážnou muziku a jazz poslouchám velmi ráda a dostávám výborné nahrávky od mých kamarádů. Poslouchám opravdu ráda i to, co se děje ve světové hudbě, ale výběrově, nehltám bezelstně všechno. Možná mi nebudete věřit, ale loni jsem byla na Řípfestu na Ozzym Osbournovi - co by člověk neudělal pro své pubertální děti. Kromě toho, že mohou hrát v cimbálovce na všech možných postech, jedeme těžce na metalové vlně.

To na jihomoravském venkově není nic zvláštního, je to jakási druhá vlna folkloru.
Ano, z tohoto hlediska jsme odpovídající sociologický vzorek.

Stejně by mě ale zajímalo, jaké nahrávky od nich odstraňujete.
Některé nahrávky mi připadají prázdné a zbytečné, tak je neposloucháme.

Děkuji vám za rozhovor a doufám, že se vám bude v Jaroměřicích líbit.

Rozhovor proběhl 28. března 2011 v divadle Reduta v Brně.
autor: Boris Klepal

Lidová tradice a jazz v románském podzemí


Spolupráci zpěvačky a cymbalistky Zuzany Lapčíkové s triem Emila Viklického už známe z CD, ale spojení s Georgem Mrazem, česko-americkým jazzovym basistou světové pověsti, ji v romanském sklepení pražského hradu dodalo nový rozměr.


Kontrabas s dokonalou tónovou kvalitou i barvou ve všech rejstřících se stal dalším [ a občas i téměř vedoucím ] hlasem tohoto čtyřstranného rozhovoru. Nejen díky ojedinělé virtuozní technice, ale především pro muzikálnost a cítění, které hladce překonávalo přechody mezi folklornějšími a "jazzovějšími polohami.


Jejich spojení může přinášet i jisté riziko, ale dokáží-li všichni partneři splynout tak jako v písničce "Ej, hora, hora" těsně před koncem, může být dojem skutečně jedinečný. Zvuková kombinace cymbálu s klavírem ve Viklického osobité stylizaci a s lidsky dýchajícím basem dosáhla právě tady jednoho z vzácných vrcholů.


V přídavku přesvědčilo duetní spojení Zuzanina hlasu jen s kontrabasem George Mraze. Setkají-li se skutečně osobnosti, těžko rozhodnout, od které byste chtěl slyšet víc.

Dr.Lubomir Doruzka

Zuzana Lapčíková znovu objevila možnosti folkloru

Jednoduché a jednoznačné nebyly a nejsou osudy českého a moravského hudebního folkloru. V dobách romantizujícího vlastenectví v něm byla viděna kvintesence našeho národního ducha a tvořivosti, byl proklamován jako nutné východisko umělé tvorby a deformován ve všelijakých lidových projevech.

Folklór jako protilék

V prvních letech komunistické totality sloužil jako protilék, ocital se časem v jakémsi stínu nezájmu později doznal zvláštní aktualizace v rámci folkového hnutí a dnes snad získává novou šanci v celosvětovém zájmu o etnickou hudbu. Jestliže dříve u nás převládal ochranářský a až přespříliš pietní vztah k našemu folklóru, dva naposled jmenované trendy ukazují, že se můžeme stát východiskem nové živé hudby, místem, kde se setkává odkaz minulosti s cítěním a tvůrčím vkladem dnešních lidí. Nedávno vydané CD Moravské písně milostné je nádhernou ukázkou plodnosti tohoto přístupu. Možná, že Zuzana Lapčíková, autorka a hlavní aktérka projektu, není ještě opravdovým pojmem na naší hudební scéně, ale pak to není její chyba - vina je spíše v přetrvávající nedůvěře v dnešní umělecké možnosti folklóru a jeho využití. Při svém mládí toho ovšem Lapčíková stihla už hodně: konzervatorní studium hry na cimbál, univerzitní studium muzikologie a etnografie, ceněné folklórní nahrávky, koncerty a snímky s jazzmanem Emilem Viklickým [ ty prokázali nečekané možnosti syntézy moravské lidové hudby a soudobého jazzu ], četná vystoupení doma i ve vzdáleném zahraničí.

Samozřejmost, autentičnost, improvizace

Čím tedy j album Moravská milostná poezie? Lapčíková hudebně znalecky, ale i psychologicky jasnozřivě vybrala a sestavila řetězec necelé dvacítky klenotů lidové tvořivosti, o jejichž krajově typologickém východisku i obsahovém charakteru [ jde tu o písně lyrické, epické, taneční ] vypovídá název CD samý. Postarala se též [ zčásti spolu s Růžičkou a hlavě Viklickým, jednou je dokonce využit Janáček ] o citlivé, adekvátní a zároveň velmi originální úpravy, obklopila se různorodým týmem spoluhráčů, sahajícím od folklórních muzikantů až po Viklického sofistikované jazzmany, tedy týmem sdružujícím amatéry i profesionály, týmem hudebníků z autentického folklórního prostředí i hudebníků, kteří se dokáží "přiladit" a přitom se jako tvůrčí individuality neztratit. Výsledek je strhující právě v dojmu naprosté samozřejmosti projevu i jeho folklórní autenticity, kterou improvizační vklady jazzových hudebníků nenarušují ale naopak podtrhují. Fascinující v šíři škály výrazových prostředků je pak hra na cimbál Zuzana Lapčíkové a hlavně její vokální projev, nesený čistým, křehkým, ale výrazným hlasem a dokonalým frázováním - čistá syntéza samozřejmosti lidového muzikantství a poučného nadhledu, nikde ani stopa vyumělkovanosti, snahy o efekt. V soudobé až nadprodukci hudebních nosičů všeho druhu je těžké upoutat pozornost. Ten, kdo ji nevěnuje tomuto titulu, však přijde o hodně….

Ivan Poledňák

Zuzana Lapčíková aneb Zázraky

Jacques prévert báseň Jak dělat podobiznu ptáka. Pod rouškou návodu k jednání vložil do ní své pojetí zázraku tvorby. Je třeba proň všechno připravit, ale ani zdaleka není jisté, zda k němu dojde. Teprve tehdy, až se stane skutečností, smí se jeho tvůrce podepsat. Vzpomněl jsem si na tu báseň, když jsem v pátek 21. ledna večer sledoval na ČT 2 zpěvačku, cimbalistku, etnoložku a muzikoložku Zuzanu Lapčíkovou. Vystoupila se svým souborem Včelaran z Bílovic u Uherského hradiště, s triem Emila Viklického, s Petrem Růžičkou a dalšími členy Pražské komorní filharmonie. Pořad se jmenoval Mezi proudy. Režisér Chudoba usiloval o intimní atmosféru, třebaže lo o veřejný koncert. Především se však o ni zasloužili účinkující v čele s Lapčíkovou. Lapčíková jako by zpívala sama za sebe a pro sebe. Její osobní prožitek je předpoklad, aby se s ní o něj mohli dělit i diváci a aby se folklorní texty pro ně staly živými jako zázrak v Prévertvě básni. Její osobní prožitek prodchl i podání moderní skladby dvacátého století, která po janáčkovsku použila folklór jako scénu pro moderní drama lásky a vraždy páchané z absolutní touhy mít, Napsal je Milan Kundera před téměř půlstoletím a já jsem měl radost, že nejsem sám, kdo po léta nosil v sobě vědomí jeho básnické hodnoty. Současně a osobně cítí všichni spolupracovníci Lapčíkové. Jako její spřízněná duše působil nejsilněji Emil Viklický se svým klavírním podílem na koncertu, muž známý jako skvělý jazzman, který nyní podle vlastních slov pohlíží na svůj muzikantský a skladatelský úkol z širšího a hlubšího hlediska než ze zorného úhlu jazzové poetiky. K prévertovskému výměru pole vhodného pro zázrak bych snad připojil vnitřní téma, jehož nositelkou je Lapčíková beze vši pochybnosti. Má svůj svět, je svá, a může si tedy dovolit sáhnout po všech hudebních prostředcích, o jaké si její téma řekne. Ví po čapkpvsku, že muzikant hledá nikoli tóny považované za krásné, nýbrž tóny přesné. Proč však tuto úvahu, předurčenou spíš pro speciální rubriku, předkládám v rámci zamyšlení nad člověkem a médii? protože smysl veřejnoprávního vysílání spatřuji zejména v příležitostech, které poskytuje osobnostem typu Lapčíkové, schopným prostředkovat kulturu jako živý proces, jako něco, co vzniká dnes a na čem se podílíme, třebas v postavení diváků a posluchačů. Dokud si to veřejnoprávní média nevezmou lépe k srdci, dokud budou spíš ozvučovat a zrcadlit, co se líbí, a co tudíž rádo sahá po ověřených, tj. mrtvých slovech, budou se míjet se svým hlavním kulturním posláním, i kdyby se napohled tvářily vůči obecenstvu sebevstřícněji.

Milan Uhde [ Týdeník Rozhlas ]

George Mráz - Morava
Milestone [ www.fantasyjazz.com ]

I když je toto album vydáno pod jménem George Mráze, nahrávky patří spíše pianistovi/aranžéru Emilu Viklickému a zpěvačce/cimbalistce Zuzaně Lapčíkové. Písně jsou inspirovány moravskou lidovou hudbou. Přesto má hudba rozhodný jazzový nádech díky Viklického vynikajícím aranžmá a solidní rytmické sekci Mráze a bubeníka Billyho Harta. Lapčíková má nádherný, poněkud tklivý hlas, který by jistě skvěle zněl v tradičnějším pojetí této hudby. Zde ji doprovází citlivé jazzové trio, a funguje to. Trochu mi to připomíná projekt Johna Taylora a Normy Winstone Azimuth, řekněme s Miroslavem Vitoušem doprovázejícím Kennyho Wheelera. Viklický je zručný pianista v celé škále materiálu od citlivých balad po rychlý swing, i když průměrné tempo skladeb se zdá být někde mezi středním a středně pomalým. Občasné použití Kapříkové cimbálu dodává známému zvukovému světu zvláštní a zajímavý nádech. Žádné skutečné avantgardní prvky zde nenajdeme, ale kombinace jednotlivých složek vytváří neobvyklé a velmi příjemné CD.

Joe Grossman [ www.fantasyjazz.com ]

George Mráz - Morava

Další jedinečnou hudební směsí lidové hudby a jazzu je toto vzrušující CD od jazzového kontrabasového virtuóza George Mráze. Jeho otec pocházel z Moravy a Mráz zde trávil čas jako dítě, přičemž vstřebával písně a hudební tradice. Na tomto albu syntetizuje slova, hudbu a emoce moravské kultury se svým klasickým školením a jazzovým kontrabasovým mistrovstvím. Všechno začalo před několika lety při návštěvě Prahy, kdy slyšel recitál moravských písní zpěvačky Lapčíkové a pianisty Viklického. Ti se dohodli z Mrázem na spolupráci - výběru písní a jejich přearanžování pro jazzový ansámbl s basou a bicími. Bez ohledu na to, co jsem uvedl v předchozí recenzi, nejsou tyto písně vůbec snadné a jejich aranžování zavedlo hudebníky do oblastí, o které se v minulosti pokoušeli velikáni jako Janáček či Bartók. Některé z názvů mohou naznačit jejich lyrický obsah: Aspen Leaf, Gray Pigeon, Up in a Fir Tree, The Sun Goes Down. Booklet obsahuje kompletní texty. Sivý sokol byly oblíbená píseň Mrázova otce a závěrečná Jurenko, Jurenko je variací Mrázova křestního jména. Pokud máte rádi bulharský ženský sbor Marty Sebastien, tohle podmanivé CD se vám bude určitě líbit.

John Henry

George Mráz - Morava

Miloš Latislav

George Mráz - Morava

Morava, na západě známá spíše pod názvem Moravia, je východní částí české republiky. Mráz pravidelně navštěvuje svou rodnou zem, a právě zde slyšel roku 1997 pianistu Emila Viklického a zpěvačku/cimbalistku Zuzanu Lapčíkovou hrát moravské lidové písně. Mráze písně inspirovaly a rozhodl se je upravit podobně, jako to s lidovými melodiemi dělali český skladatel Leoš Janáček a Maďar Béla Bartók. Výsledkem jsou aranžmá lidových melodií a textů, kombinující středoevropské tradice s americkým jazzem. Možná byste čekali, že výsledek bude poněkud akademický nebo že nebude šlapat, ale v tomto případě tomu tak rozhodně není. Hudba je melodická a utěšující, a její harmonická pestrost poskytuje hudebníkům příležitost k rozletu a vytváření velmi nápadité hudby. Úvodní skladba "Na Osice" mi trochu připomíná jazzový standard "Autumn Leaves" s textem Jacquese Preverta. V obou písních se přirovnává stárnutí a smrt se změnou ročních období, s charakteristickou změnou barvy a padáním listí. V "Autumn Leaves" je ale smrtelnost autora ozvěnou méně intenzívní, než je absence milovaného člověka. Zda je tato absence důsledkem smrti nebo opuštění se zde nedovíme. V písni "Na Osice" ale vypravěč používá stejný obraz ke konfrontaci smrtelnosti čelem: "Také-li já tak uvadnu, jak uvadnu, dolů spadnu." v porovnání s "Autumn Leaves", kde se praví "Co jsi odešla, dny se dlouží /A brzy uslyším tu starou píseň zimy/Ale stejně mi tu lásko chybíš nejvíc /když začne padat podzimní listí" Skladba "Myjava" šlape přímo neskutečně! Jde o skvělou triovou práci, kde George Mráz, Emil Viklický a bubeník Billy Hart pracují s dynamikou podobně, jak to dělával kvartet Johna Coltrana. Hart možná není natolik nevázaný, jako Elvin Jones, ale to, jak frázují Mráz a Viklický je, troufám si říci, stejně dobré. Myjava trvá pět a půl minuty, než se dostaneme ke krátkému zpěvu, který sděluje milému: "Ber ma, šohaj, ber ma, budzem žena verná, budzem ci verňajšia, lež bola prvňajšia". Zuzana Lapčíková má nádherný hlas, čistý a jasný, ale s tmavšími intonacemi, které odpovídají často modálním melodiím a tématům mnoha textů. Poslechněte si její hlas v "Chodila po roli" nebo neskutečně nádhernou "Touhu". Mimoto její hra na cimbál skvěle doplňuje ostatní hudebníky, což není nic nového. V "Na Osice" její hra dokonale zapadá, a v předehře k "Vínko, vínko" vytváří harmonickou strukturu skladby a poté uvolňuje místo přímočarému swingujícímu triu s dominantním pianem Emila Viklického. Morava je nahrávka svěží krásy, hluboké meditace a hřejivé, otevřené lidskosti. Je zde spousta skvělého jazzového hraní, takže se nenechejte odradit lidovými kořeny skladeb. Vytažením hudby své rodné země na světlo George Mráz dokázal, že hudba je vskutku mezinárodním jazykem, sloužícím k oživování kulturních tradic, sbližování lidí a zábavě.

http://www.jazzitude.com/blmorava.htm

George Mráz - Morava

Ačkoliv se narodil v jižních Čechách, basista George Mráz se celý život zajímal o hudbu Moravy, rodné země svého otce. Na tomto albu čerpá z právě těchto tradic, přičemž mísí tradiční melodie a instrumentace s jazzem, ve kterém získal mezinárodní proslulost. Doprovázejí jej bubeník Billy Hart a dva čeští hudebníci, pianista Emil Viklický a zpěvačka/cimbalistka Zuzana Lapčíková. Výsledkem je jazz s novou příchutí, zvláště když Lapčíková zpívá. Její hlas propůjčuje hudbě nadpozemskou kvalitu a její emotivní schopnosti doslova odstraňují jazykovou bariéru. Pro mě osobně je asi největším objevem hra pianisty Emila Viklického, jehož zvládnutí bopové tradice vtahuje tradiční písně do nového světa.

Shaun Dale

"Znamenitý" Český jazz v Londýně

LONDÝN 18. prosince [ zpravodaj ČTK ] - S velkou odezvou se setkal pořad Prší déšť jazzového tria Emila Viklického s cimbalistkou Zuzanou Lapčíkovou v prestižním londýnském kulturním centru Riverside Studios. Jazzový kritik listu The Times Chris Parker v recenzi jazzových variací na motivy moravských lidových písní ocenil Emila Viklického jako "báječně lyrického a přesto robusního pianistu, jehož hra je nabitá dynamickými a strturálními jemnostmi". Vystihl také "charakteristicky senzitivní" souhru s Dvorským - jak v doprovázejících rolích, tak v "gejzírech jejich jazzových improvizací". Zuzanu Lapčíkovou přirovnal ke slavné maďarské zpěvačce Martě Sebestyénové a vyzdvihl její "vokální melodickou čistotu a neafektovanou opravdovost", "jemný půvab a filigránskou citlivost" jejího cimbálu. Své hodnocení zakončil slovy, že "to byl znamenitý, vynikající jazz".

Jiří Chrást [ kf ank ]

Zbojnická nota Zuzany Lapčíkové

Stejně jako Pražské jaro absolvoval letos také mezinárodni* folklorní festival ve Strážnici už svůj 57. ročník. Oba dva festivaly dopadly na výbornou. A v obou vystupovala vynikající cimbalistka, zpěvačka a choreografka z Topolné na Slovácku. Zuzana Lapčíková. V jazzové řadě Pražského jara osvěžila svým čistým a citlivým zpěvem a virtuózním cimbálem straightjazzové představení americké skupiny George Mraze v pražském Lucerna baru, v programu strážnického festivalu uvedla vlastní pořad na téma zbojnických písní v přírodním areálu Zahrada.

Pořad o horních chlapcích nazvala podle vstupní písně Ej, hora, hora a stvořila v něm unikátní zbojnickou operu ve stylu world music. Jelikož Zuzana Lapčíkové vystudovala na Masarykové universitě v Brně etnomuzikologli, zná dokonale písňovou květenu svého kraje, moravského Slovácka, a dovede s ní zacházet s rozumem i citem. Ze zbojných písní moravských vybrala 23 okouzlujících melodií a sestavila z nich dvouhodinové pásmo, které pečlivé zaranžovala do nejrůznějších instrumentálních a hlasových kombinací a do kterého vkomponovala řadu vlastních intermezz, takže výsledkem je celistvá hudební kompozice spojená volným dějovým obloukem a jednotným stylem. Svou zbojnickou operu Zuzana Lapčíková nejen zkomponovala, ale sama také režijně nastudovala s velkým souborem šedesáti muzikantů, zpěváků a tanečníků, jejichž jádro tvoří taneční soubor Břeclavan z Podluží, doplněný o zpěváky a tanečníky ze souborů Včelaran a Olšava Choreografícky připravil zkušené tanečníky ze tří souborů Radek Zdráhal, jenž sám s nesmírným nasazením, přesností a grácií tančil sólo zbojnického vůdce. Postavu jeho ženy s neokázalou ladností tančila Miroslava Kormanová. Do známého příběhu zbojníka Janoška od jeho narození, zboj. lásku, zradu, až po šibeničku - prolínají různé citové polohy - od baladické, chmurné, ba tragické až po žertovnou, podroušenou, veselou Až potud by bylo všechno v řádu moravské inscenační tradice zbojnických motivů, kdyby se jeho autorka nerozhodla pro riskantní fúzi nejen citových poloh ale i hudebních žánrů.

Fúze se odehrávala v bezpečné zvládnutém lavírování mezi několika hudebními Žánry. Základní osnova byla napnuta z autentického písňového materiálu, zaranžovaného pro desetičlennou cimbálovou kapelu a sborové i sólové hlasy. Sborové písně zpívali neskolenými, ale dobře sladěnými hlasy chlapci a děvčata z tanečního souboru, a to často i v průběhu tance, jak je na Slovácku bohumilým zvykem. Mezi osmi sólovými zpěváky dominoval jemný a přirozený zpěvní projev Zuzany Lapčíkové. Mužské sólo patřilo dudám a zpěvu gajdoše Pavla Popelky. Další hudební polohu představovaly virtuózní instrumentální mezihry a sóla Petra Růžičky, klasického houslisty z Pražské komorní filharmonie, srostlého s rodným folklorním krajem. Jako sborové skladby soudobé klasické hudby dokonce poněkud janáčkovsky - vyzněly partie zpívané kvartetem Q VOX s nádhernou barvou hlasů čtyř mladých operních pěvců, jimž byla svěřena role chóru A když se do této směsice stylů začal ozývat jazzový keyboard Emila Viklického. basa Petra Dvorského a bicí Laca Troppa, ocitla se folkloristicky a klasicky zahájená kompozice rázem ve sféře world music Skrze improvizované mezihry jejich jazzových istrumentů se folklorní představení prolnulo do rytmu dneška, a tím více nabylo na nadčasové dimenzi.

Podivuhodnou fúzí několika hudebních žánrů se příznačně slovanské téma zbojnictví dočkalo dalšího svébytného a dramaticky působivého hudebního zpracování, že Zuzana Lapčíková výtečné umí přetvářet prastaré písně, prokázala už před dvanácti lety na svém prvodíle: na inscenaci a desce Balado o Veruně, která byla stylisticky čistší a sevřenější. A že umí pracovat i s jinými hudebními žánry, dokládá už léta na spolupráci s Emilem Viklickým. který byl autorem aranží několika skladeb, nebo s Pražskou filharmonií. Představení EJ hora hora se od doby vzniku v roce 2000 díky své náročnosti realizovalo pouze pětkrát. Programová rada festivalu toto scénické dílo. vyžadující plného denního světla a soustředění, nasadila v pátek 28.6. 2002 v dost nešťastném čase - od půl jedné po půlnoci do pul třetí. Navíc se uskutečnila jediná zvuková a osvětlovací zkouška, což je málo pro souhru 55 účinkujících a 5 lidí z technického štábu, i když ho vedl tak dokonalý zvukový mistr, jako je Jiří Zobač Navzdory těmto handicapům sledovali diváci ve Strážnici v pozdní temné a vlhké noci s úžasem představení, které se stalo dramaturgickým vrcholem letošního festivalu Není pochyb, že tato nová slovácká opera ve stylu world music" bude dobře reprezentovat naši kulturu na letošní České sezóně ve Francii.

Helena Honcoopová [ Vltava - ČRO ]

Klavír a cimbál, dialog jazzu a folklóru

Jediné pražské představení měla ve vyprodaném žižkovském Divadle Ponec hudební a taneční inscenace Ej, hora, hora, v níž se potkává folklór z jihovýchodní Moravy s jazzem.

Duchovními rodiči tohoto spojení jsou skladatel a klavírista Emil Viklický [ hudba ] a především zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčí-ková [ hudba, scénář, režie ]. Není to jejich první setkání, dialogu jazzu a folklóru se věnují už dlouhá léta, objevil se i na společném CD Prší déšť z roku 1994, které natočili ještě s Jiřím Pavlicou a z něhož v představení Ej, hora, hora zní některé písně, i když v trochu pozměněném aranžmá, na němž se pode- psalo uplynulých osm let tvůrčí spolupráce.

Jazzové trio Emila Viklického [ Emil Viklický - klavír, Josef Fečo - kontrabas a Laco Tropp - bicí ] na jedné straně jeviště, cimbálová muzika sólistů v čele se Zuzanou Lap-číkovou [ cimbál ] a Petrem Růžičkou [ housle ] na druhé a uprostřed tanečníci souborů Břeclavan, Olšava a Včelaran v choreografii Radka Zdráhala, která zachycuje klíčové momenty lidského života - lásku, zrození, vášeň, nenávist, smrt, to vše nepopisným, obrazivým způsobem plným humoru i něhy a navíc v nakažlivě temperamentním, herecky živém a radostném tanečním podání.

Viklického jazzové trio vede muzikantsky citlivý dialog s moravským folklórem, jehož hladinu do- káže rozkolísat jazzovým duchem do té míry, že se z primášských houslí stanou jazzové a cimbál pod rukama Zuzany Lapčíkové zní téměř swingovými rytmy, na druhé straně Viklického klavír ožívá harmonickými postupy janáčkovských barev a nebrání se ani tragickému patosu, aby se vzápětí odmlčel a pouze naslouchal čistému folklórnímu proudu, s nímž posléze splyne opět v jedno řečiště.

Pro muzikanta je to hudební hostina, ale i divák, který přišel na jen folklórní podívanou a slyšenou, neodejde nespokojený. Lidové folklórní zpívání dobře ladí s mužským vokálním kvartetem [ Zoltán Korda, Richard Samek, Ondřej Strejček, Mariin Sujan ] v janáčkovsky "zahuštěných" harmonizacích lidových písní, o něze a pohlazení, které rozdává svým čistým hlasem Zuzana Lapčíková, ani nemluvě.

Ej, hora, hora je představení čiré radosti a krásy. Nic na něm neubral ani výpadek elektrického proudu, který hned natři krát přerušil pražskou premiéru a účinkujícím jistě zkomplikoval soustředění. Na výsledku to však znát nebylo a při svíčkách provozované folklórně jazzové jamování diváky spíše stmelilo.

Teď jen, aby nezůstalo u jediného večera a aby se pro tenhle doušek Čisté vody našel prostor k pravidelnějšímu setkávání s pražskými diváky. Štědří sponzoři, neváhejte. Tahle "hora", navršená jen díky obrovskému úsilí Zuzany Lapčíkové, její rodiny a přátel, za podepření totiž opravdu stojí.

Radmila Hrdinová

Zuzana Lapčíková, Josef Fečo - Černobílá

Zuzana Lapčíková se tentokrát obklopila hudebníky snad ještě pozoruhodnějšími a všestrannějšími než v minulosti. Nejde přitom o vysloveně hvězdná jména, což tento projekt radikálně odlišuje od množství podobných žánrových a etnických „setkávání“, jimiž nás trestá současný showbusiness. Toto album je ale od základu něco docela jiného, je to hudba vážná v nejlepším slova smyslu.

Černobílá měla, slovy Josefa Feča, ukázat, jak je prolnutí černé a bílé hudby krásné a harmonické, zatímco Zuzana Lapčíková poukazuje v bookletu na vědomí toho, že černá a bílá kráčí pospolu, což konečný výsledek charakterizuje možná přesněji. Nejde totiž o nějaký křečovitý romsko-moravský jam session, ale o propracované setkání dvou hudebních světů a to na nejvyšší možné úrovni. Řez je přitom až překvapivě ostrý a je znát i v baladách Chcel sa Janko ženit a Stála svatba, kde je sledované prolnutí prezentováno v rámci jediné balady. Moravští muzikanti se na albu do romského materiálu vůbec nepouštějí, nicméně opačně je to už přece jen trochu dobrodružnější a zejména Josef Fečo funguje se svými čtyřmi instrumenty jako všudypřítomný společný jmenovatel. V jednotlivých blocích následuje po instrumentálních úvodech vždy důkladně rozpracovaná balada. Poté vždy přebírají slovo romští muzikanti a zpěváci, přičemž se tato romská část jednotlivých oddílů alba povětšinou jeví jako citelně konzervativnější než nevídané konce, ke kterým ve své hudbě dochází Lapčíková. Zejména romské zpěvy nepřinášejí mnoho nového, naopak instrumentální stránka moravských oddílů opakovaně představuje vrcholné momenty alba. Jisté zjemnění přichází s dvojplátkovými dechy a klavírem Emanuela Reye - je otázka, dodává-li francouzský host nahrávkám potřebnou příchuť či naopak ubírá říz, každopádně závěrečná Moje milá nechává tuto hudbou nabitou nahrávku vyznít trochu do ztracena. Komukoliv jinému by takový materiál vystačil na několik projektů: už samotné balady zpívané Zuzanou Lapčíkovou by bez problému nasytily celý kompakt, na druhé straně se zde hudba místy dostává tak daleko, že by stačilo jen málo a mohla by stát zcela sama o sobě. Romské nahrávky jsou ve své kategorii hodně vysoko a přítomnost dvou zcela odlišně znějících a odlišně hraných cimbálů zde možná zůstává trochu nevyužita. Z toho všeho ale nakonec budí největší podiv suverenita, s jakou Zuzana Lapčíková tohle plnokrevné hudební spřežení ukočírovala.

Jan Sobotka (Harmonie)

„Černobílá“ Zuzana Lapčíková

Zuzana Lapčíková a Josef Fečo - na první pohled dvě odlišné kultury a rozdílná hudební pojetí - svět moravské lidové písně a zemitého romského folklóru. Toto však neplatí o desce Zuzany Lapčíkové a Josefa Feča - Černobílá, kterou na sklonku minulého roku 2006 vydalo Indies Records.

Zpěv je doménou Zuzany Lapčíkové a Eriky Fečové. Obě dámy zajistily vysoce kvalitní a citlivý nádech od pomalých, rozvláčných a teskných melodií po prudkou výbušnost, kde hlas jde až na doraz. Do osmi skladeb, které se ještě dělí do 35 písní vdechly zpěvačky to nejlepší, co umějí. Díky jejich niternému projevu tato deska není pouhým spojením dvou sekcí- moravské a romské- černé a bílé, ale nabízí intenzivní požitek, který leckdy postrádají mnohá dnešní alba world music, které jsou v porovnání pouhým zmodernizovaným folklórem po kterém posluchač bez přemýšlení sáhne. Lapčíkovsko-Fečovské zpívání nabízí zamyšlení, protože odkrývá srdce, které bije pro tuto hudbu a tradici, která pomalu mizí…

Zvláštní je souhra dvou odlišně znějících cimbálů Feča a Lapčíkové, které se spolu výtečně doplňují a přidávají nahrávce na originalitě. Tradice hry na cimbál je sice v pojetí těchto dvou kultur odlišná, nikoliv však rušivá a jde až hluboko ke kořenům. Důležitou složkou alba jsou instrumentální skladby, které se střídají se zpěvnými pasážemi moravsko-romského „výběru“. Tady si muzikanti opravdu vyhráli. Citlivé party beze zpěvu jsou skutečným koncertem. Hudebníci jakoby se předháněli, střídají různé nástroje- Josef Fečo od cimbálu přes violu, kontrabas a někdy se netypicky blýskne kytarou. Francouzský host- Emanuel Rey střídá hoboj, anglický roh a klavír. Saxofonem se do pestré směsi zařadí Jan Fečo a na housle zazáří Petr Růžička s Irenou Mrázkovou. Kontrabas v podání Martina Feča dodá potřebnou energii a hloubku a na violu se zase rozezní Erik Holub. Prostě směsice hudebníků, kteří míchají ten nejlepší hudební „molotovův mix“ překročila hranice svých žánrů a posunula je zase o něco dál…

Kateřina Šebelová

Balady jsou klasikou, folklórem i jazzem

Divadlo Reduta bylo před rekonstrukcí předurčeno k inscenování netradičních uměleckých projektů. Skeptici si o tom mysleli své, ale najednou jako by se tu projektům začalo dařit. Po Úplném zatmění přišel soubor baletu Národního divadla v Brně s dalším projektem Balady a opět jde o téma závažné a nesmírně kvalitně umělecky zpracované. Námět vychází ze starých, až archetypálních lidových balad, které jsou hudebně zpracovány všestrannou Zuzanou Lapčíkovou.

Choreografie Hany Litterové zcela abstrahuje od folklóru, akcentuje výrazový tanec, ve kterém zachovává klasické taneční prvky. Tanečníci jsou zde především herci a každá postava vypráví svůj příběh maximálně expresivně. Milování i vražda, opilost, bolest i zoufalství jsou podávány naturalisticky, přesto zachovávají míru uměleckého ztvárnění. Hlavní hrdinka Juliána v podání Evy Šeneklové předvádí taneční koncert už sama o sobě. Střídání věkových poloh, kdy představuje jednou matku a podruhé dívku, je neuvěřitelně přesvědčivé, a přitom prosté. Ostatní postavy kolem ní jsou vzájemně vyrovnané, Jan Fousek jako ženich, Markéta Habalová jako dcera Kateřina, Nelka Lazovič jako milenka se dokonale doplňují a vytvářejí spolu s ostatními báječnou souhru charakterů a vztahů. Po představení neodchází divák veselý, nicméně má pocit, že byl účasten něčeho neobvyklého a výjimečného, o čem stojí za to přemýšlet.

Karla Hofmannová (Právo 23.11.2006)

I přes moderní pojetí nezapřou Balady lidové kořeny

Hned první premiérou sezóny zabodoval 10. listopadu balet Národního divadla v Brně. Na scénu Reduty přivedl taneční drama Balady s muzikou Zuzany Lapčíkové a v choreografii a režii Hany Litterové.

Ženský tandem se osobitě ujal tanečního představení, které vychází z lidových kořenů, aby niterně a s citem pro vnitřní drama rozehrál příběh Juliány a její dcery Kateřiny. Děj se odvíjí takřka beze slov, vše je vyjádřeno pohybem nebo tancem, okolnosti dokreslují zpívané písně. Litterová využívá k rozehrání dramatu celé jeviště. V popředí se na ochoze loučí ženich s milenkou, střed scény tvoří světnice, v níž se Juliána těší na svatbu své dcery, zadní horizont patří stodole. Ta také v příběhu plní osudovou roli. Nejprve v ní ženichv Jan Laškuje s nevěstou Kateřinou, poté znaven svatebním veselím, usne na seně a nechá se svést od milenky. Kateřina však ve stodole oba přistihne. Tragický okamžik vyvolá temné vzpomínky na mládí i v matce Juliáně. Obě ženy jako by stíhala kletba. Juliána se jí marně snaží vzdorovat. Tvrdý a nesmlouvavý život na vesnici stejně jako těžké postavení ženy zaznívá v tanečním dramatu stejně naléhavě jako v Janáčkově opeře Její pastorkyňa nebo v Maryši bratří Mrštíků. Tentokrát má však hlavní slovo tanec, který žene drama obou žen k tragickému konci. Litterová na lidové prvky a motivy nezanevírá, ale zároveň se nebojí posunout taneční výraz inscenace směrem k dnešku. V představení se tak mísí veselé cifrování na svatbě s éterickou jásavostí zatím nic netušící Kateřiny i s pozdějšími tanečními „souboji“ a roztržkami mezi Juliánou a jejím bratrem a poté také s Kateřininým ženichem Janem. Minulost se na jednou v obrazech nebezpečně opakuje, některé motivy se až alarmujícím způsobem vracejí, aby divák plně pocítil Juliánin stav mysli. Postava Juliány v plně prožitém podání Evy Šeneklové znamená pro představení velký magnet. Šeneklová působí věrohodně jako ztrápená matka i v retrospektivě jako dívenka plná života. Bezstarostnost Jana, stejně jako jeho opileckou etudu, zase v Baladách s ohromnou lehkostí a samozřejmostí roztančil mladý Jan Fousek.

Stejně jako se nebála Litterová využít moderní taneční prvky, vyšperkovala Zuzana Lapčíková s tradičním cimbálem folklorní notu svého námětu ještě saxofonem a bicími. Lidové kořeny zůstaly a moderní vyznění naléhavosti příběhu neublížily. Spíše naopak. Působí skutečně fascinujícím dojmem. Celkovému pojetí Balad v Redutě navíc hoví i stylově věrná a malebná scéna Pavla Knolleho.

Simona Polcarová (Brno magazín 23.11.2006)

Když ženská vezme osud do svých rukou

Geniální hudebnice Zuzana Lapčíková s choreografkou Hanou Litterovou připravily pro baletní soubor Národního divadla v Brně taneční inscenaci Balady. Příběh se odehrává na tragickém půdorysu: postupuje od bláznivé zamilovanosti až k nevěře a zhrzené lásce. Odvíjí se za živého hudebního doprovodu sestaveného Zuzanou Lapčíkovou z lidových písní tak, že obsah zpívaných balad téměř ilustruje děj na jevišti. Nejzajímavější je symbióza lidového námětu hudebních balad se stylizovanou choreografií a souznění zpívaných textů s prezentovaným dějem a emocemi. Hudební projev Zuzany Lapčíkové je pojmem sám o sobě. Umělkyně se obvykle pouští do multižánrových projektů, ve kterých odvážně a působivě spojuje lidové písně a motivy s improvizací, která odkazuje za hranice moravského regionu. Je to však především kouzelnice s hlasem a cimbálem. Během Balad hraje i se svým nástrojem přímo na jevišti a s menší kapelou doprovází příběh. Drží se tradičních moravských balad, které ovšem prezentuje v netradičním aranžmá, přesto střízlivě zůstává v líbivé melodičnosti, která pohladí duši a zároveň se zadře do paměti. Tanec s hudbou koexistuje tu více, tu méně zdařile. Především první polovina večera (konkrétně scéna svatby a lidového vesnického veselí) je přehnaně baletně stylizována. Podezřele často se využívá pantomimy, což chvílemi působí až směšně. Naopak v momentech, kdy tanečníci abstraktněji vystihují konkrétní emoce a zvraty (jimiž Balady překypují), je výsledek velmi působivý. Ve druhé polovině inscenace, kdy dramatický příběh vrcholí, již tanec s hudbou i texty písní souzní dokonale, takže diváka zcela pohltí. Zuzana Lapčíková a Hana Litterová v inscenaci spojily hned několik tragických motivů. Příběh se začne odvíjet těsně před svatbou mladé Kateřiny, vzpomínky její matky Juliány ovšem děj rozšiřují ještě do minulosti. Odkrývají se tu její drastické zážitky z mládí, které motivují jednání v současnosti. Ve snaze vyhnout se opakování starých chyb Juliána ovšem nechtěně přivodí další katastrofu. Matka Juliána (její part sugestivně tančí Eva Šeneklová) je tedy hlavním hybatelem děje. V rovině jednoduché, zamilované dívky se drží charakterizace postavy Kateřiny, kterou ztvárnila Markéta Habalová jako objekt, neseným proudem událostí. Jejím partnerem je záletný Jan (Jan Fousek), jenž je postavou spíše negativní a mladicky lehkovážnou. Příběh Balad tedy naplňuje postřeh Jaroslava Hutky, který specifikum moravských balad spatřuje v tom, že skutečným "akčním" hrdinou v nich bývá nebojácná silná žena, která bere osud do svých rukou.

Český rozhlas on-line, 2.1.2006

Balady jako hudebně-taneční drama

Originální hudebně-taneční projekt Balady uvedl v listopadu na scéně divadla Reduta baletní soubor Národního divadla v Brně. Autorkou hudby, námětu a libreta je zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíková, která se podílela nejen na vzniku inscenace, ale je i její aktivní účastnicí- na jevišti hraje na cimbál a zpívá. Choreografkou a režisérkou celého projektu je sólistka baletu NDB-Hana Litterová. Polyfunkční scénu a stylizované kostýmy navrhl Pavel Knolle. Lapčíková jako rodačka z moravského Slovácka prodchla libreto folklorem, tóny lidové hudby a tanci, k nimž má od dětství velmi blízko. Hudba vycházející z folkloru je oživena jazzem a na jevišti ji vedle Lapčíkové živě interpretují tři hudebníci, které se režisérka snažila aktivně zakomponovat do hry. Samotný námět libreta je inspirován moravskými baladami, z nichž vzešel i děj inscenace. Opírá se o klasickou moravskou baladu o bratrovraždě, k níž libretistka s choreografkou přidaly náměty dalších pěti balad. Výsledkem je příběh o Juliáně, která připravuje svatbu dcery Kateřiny a zjistí, že je jí její nastávající nevěrný. Přitom se jí vybaví vzpomínky z vlastního mládí… a na jevišti se rozpoutává celý kolotoč dramatických scén a tragédií. V postavě Juliány se představuje Eva Šeneklová, které se touto rolí dostalo dosud snad největšího tanečního a hereckého prostoru. Její hrdinka prochází na jevišti hned několika časově různými obdobími svého života a nutno říci, že se Šeneklové podařilo zhostit se role s naprostou a bezkonkurenční hereckou, taneční, pohybovou i výrazovou bravurou. Původní redutovský titul přináší nové pojetí herecko-pohybově-výrazového tance, který v sobě nese směsici prvků klasiky, moderny i folkloru.

Iveta Macková

Brněnský taneční projekt Balady je šťastným propojením folklóru, jazzu a výrazového tance

Realizovat netradiční umělecký projekt je vždycky riskantní. Soubor baletu v Brně se inspiroval moravskou lidovou poezií a vzniklo představení „Balady“. Je to téma závažné a mimořádně kvalitně umělecky zpracované. Staré lidové balady, které jsou nesmírně poetické, tragické a hluboce lidské, jsou hudebně zpracovávány všestrannou Zuzanou Lapčíkovou. Provází děj jako zpěvačka u cimbálu, ke spolupráci přizvala saxofon, kontrabas a bicí a vytvořila tak nobvyklé a silně výrazově jímavé hudební spojení. Choreografie Hanny Litterové akcentuje výrazový tanec, jen výjmečně tenduje k folklóru. Tanečníci jsou především herci a každá postava vypráví svůj příběh maximálně expresivně. Milování i znásilnění, zabijení i opilost, bolest i zoufalství jsou naturalistické, ale estetické. V roli hlavní hrdinky Juliány exceluje Eva Šeneklová, jednou jako matka a podruhé dívka, neuvěřitelně přesvědčivě a přitom prostě. Ostatní postavy kolem ní jsou vzácně vyrovnané, Jan Fousek jako ženich, Markéta Habalová jako dcera Kateřina, Nelka Lazovič jako milenka. Dokonale se doplňují a vytváří spolu s ostatními báječnou souhru charakterů a vztahů. Po představení neodchází divák veselý, nicméně má pocit, že se v Brně narodilo něco neobvyklého a výjimečného, o čemž stojí za to přemýšlet.

Karla Hofmannová (Dance time)

V Baladách ožívají nadčasové lidské emoce

Baletní soubor Národního divadla v Brně uvedl 10. listopadu 2006 premiéru tanečního dramatu o dvou dějstvích Balady z dílny Zuzany Lapčíkové (námět a hudba) a Hany Litterové (choreografie a režie). Libreto , jež je dílem obou autorek, vychází z více baladických příběhů, které propojuje natolik umně, že si nejeden divák snad i řekne, že jde o plynulý a nepřerušitelný sled hrůz a tragédií, které mohou člověka potkat. Celé dějové předivo je zahaleno do závoje osudovosti snad až v antickém slova smyslu, kdy vzpírat se jí vede pouze k vršení dalších neštěstí. A tak ani Juliána, ač se snaží sebevíc (nebo právě proto), se nemůže vyhnout jejímu tvrdému soukolí: někde na počátku bylo incestní znásilnění, na konci je zatím smrt její milované dcery Kateřiny, kterou nešťastnou náhodou sama zabijí. I když všechny peripetie zavánějí děsivostí, inscenace působí velmi poeticky. Jistě k tomu přispívá především hudba, která-až na tři záznamové pasáže s Horňáckou hudeckou muzikou Mirka Minkse-se tu hraje živě. Zuzana Lapčíková zpívá a brilantně zvládá cimbál, Josef Fečo kontrabas, Kamil Slezák (alt. Miloš Dvořáček) bicí a Petr Kovařík saxofon. Moravský folklór sice permanentně „visí ve vzduchu“, jde však o původní kompozice, z nichž je navíc na mnoha místech cítit jazz. Choreografie Hany Litterové nestojí na folklorních rituálech, ale přesvědčivě zcela moderním rukopisem vyjadřuje prudké emoce jednotlivých aktérů. Nejde také o naturalistické libování si v perverznostech jako spíše o vyjádření pohnutek a citů, jakkoli mnohdy vybičovaných do krajnosti. Inscenace „voní dřevem a senem“, základem je jizba tradicí zakonzervované podoby selského stavení, v pozadí scény půdní stodola, u forbíny jako bychom se už ocitali ve volné přírodě. Vše v přítmí, neboť žádné baladě prosluněnost nesvědčí. I kostýmy si libují spíše v temnějších odstínech, muži-svatebčané mají však samozřejmě pod černými obleky bílé košile. Pravé kroje tu nenajdeme, jejich stylizace je připomenuta snad jen v retrospektivách (scénu i kostýmy navrhl Pavel Knolle). Přesvědčivist Balad umocňují také taneční výkony protagonistů, u nichž možno shrnout, že jsou nejen technicky a emočně plně na výši, ale že svým postavám znamenitě odpovídají už svým fyzickým typem. Od mužských představitelů se žádá zejména chlapská výbušnost a v tomto ohledu jí nikdo nezůstane nic dlužen, byť podle dějového scénáře jde o chasníky různých věkových generací: Jan Fousek, který představuje Jana, Kateřinina ženicha, je nejmladší z nich, neméně eruptivní je Vlastimil Hradil jako Juliánin Bratr Jura a horká krev nevyvřela ani z Ignáce, Juliánina otce v podání Ivana Příkaského. Ale i ostatní chalani dokáží pěkně „si dupnout“, zejména když jim v těle koluje pořádná dávka alkoholu. Za ženské osazenstvo sluší se připomenout alespoň dominantní postavu Balad, již je Juliána v excelentním podání Evy Šeneklové. Nešťastnice je hotovým ztělesněním jak důstojnosti, tak tragičnosti, přičemž určitě alespoň některým divákům při pohledu na její zoufalá „gesta“ vytanou na mysl antické heroiny. Všechny další ženské role jsou již výrazně pasivnější. Představení, které s jedinou přestávkou trvá zhruba hodinu a tři čtvrtě, je určeno náročnějšímu a vnímavému divákovi, pro jehož zážitek není rozhodující opulentnost výpravy, pestrost kostýmů, sladkost melodií, chytlavost rytmů a pohádkovost příběhů s vílami a statečnými princi. Balady jsou zkrátka ze života, a to pořádně těžkého. Každopádně v nich ožívají nadčasové lidské emoce.

Vladimír Čech